Že se také leccos špásovitého přihodilo, když se naši lidé nedovedli s Prusy dorozuměti, rozumí se samo sebou. A jednu takovou příhodu hned povím:  

Nix bibel, speck will ich!

O Prusech se u nás všeobecně mělo za to, že jsou evangelíci, čili jak se tenkrát říkalo, helveti.Není tudíž na podiv, myslel-li si některý domácí evangelík, že projeví-li se jim jako bratr ve víře, že budou k němu míti více ohledu. Tak kalkuloval také občan M., povoláním švec. Mimo toto své počestné řemeslo byl také kostelníkem, zpěvákem a vůbec pravou rukou tehdejšího evangelického faráře.

Byl to chlapík chytrý, sečtělý a jak se říká, liškou pošitý. Ale jednu chybu měl: neuměl německy. Přemýšlel tedy, jak by se mohl Prusům projeviti jako jejich souvěrec, až na to kápl. Dostal také ubytované jako každý jiný, ale poněvadž měl malý byt, tak jen jednoho vojáka. Voják se přihnal do kvartýru. Stůl byl přikryt čistým bílým ubrusem a na něm rozevřena bible. Chvíli čekal, brzy-li přijde toužebně očekávané jídlo, ale když to dlouho nešlo, začal se ho rázně domáhat.

M. jej chtěl uklidnit, ukázal na bibli se slovy: „Bibel“. Účinek byl neočekávaný. Prušák shodil bibli se stolu a zařval na rozděšeného M.: „Nix Bibel, speck will ich!“ (Ne bible, špek chci!) Co je špek M. rozuměl, Prušák se uklidnil, ale dlouho ještě poptávali se sousedé M. na Pekle, kde se dopoledne scházívali na víno, jak to bylo, když dal Prušákovi bibli k obědu.

Jinou podobnou historku vyprávěl mi můj strýc v Křižanově. Tam byl toho času jediným evangelíkem zámožný soused S., který ale rovněž německy mnoho neuměl. Ke konci pruské okupace bylo v Křižanově oddělení vozatajstva a jeho dva důstojníci chodívali do hostince U Jíchařů na pivo.

Jednoho večera přišel tam zmíněný S., sedl si zprvu opodál od nich, přisedal čím dál blíž, až nakonec dodal si S. odvahy a oslovil jednoho důstojníka: „Herr Officer, ich evangelise. (Pane oficír, já evangelík). Dostalo se mu nečekané odpovědi. Byli to poznanští Poláci - katolíci.

Filip na foršponě

Prusové, kteří prvně do Nového Města přišli, hrnuli se druhého dne zrána k Velkému Meziříčí. Náš pan generál usoudil, že bude pohodlnější, pojede-li v kočáře než v sedle, a protože jsme měli nový lehký kočárek, beze všeho si jej i s koněm vypůjčil. Odmluvy ovšem nebylo, a proto po ránu zapřáhl náš čeledín Filip a zaopatřiv se futrem na celý den, vydal se na cestu k Meziříčí.

Ten Filip byl náš nový čeledín.  Ten, který byl ve Šlesviku v ohni a přece se nespálil, musel zjara narukovat a na jeho místo nastoupil Filip. Byla to rázovitá figurka. Stár byl již asi šedesát roků, malý, přihrblý, celý den klel a nadával, ale přitom měl svého hnědáka opravdu rád a svoji práci dobře zastal. Pocházel ze Svratky Radešínské.

Pan generál slíbil, že povoz pošle z Meziříčí domů a že dá kočímu průvodní list, aby ho snad jiní Prusové nesebrali. Ale byl večer a Filip nepřijel. Minul dlouhý třetí den, týden a měsíc a po Filipovi ani stopa.

Pátrati bylo by po něm bývalo bezvýsledné. A otec považoval všechny tři, Filipa, koně i kočár, za ztracené. A tu jednou dopoledne, asi za pět neděl, objeví se před domem náš hnědouš s kočárkem a z něho vylézá Filip, tlustý a vykrmený.  Hnědouš také jako kulička, jen se leskl.

Vyběhli jsme ven a na otázku otce Filipovi, kde byl, vyprávěl tento, že s panem generálem jel až do Mikulova a tam že si ho pozdrželi, že tam dělal Prusům poštu. Práce prý moc nebylo, jen asi dvě hodiny denně jízdy, jídla a futru pro koně dost. A tringeldů také dost. Přitom sáhl do kapsy a ukázal hrst jednušek. „A tohle jsem si vypůjčil od Prajzů na památku“, povídal. A ukázal na veliký balík v kočáře.

Měl tam asi dvacet pěkných, nových dek vlněných. Psát domů mu ani nenapadlo. Byla to tehdy dost veselá vojna, co Filip na foršponě prodělal, bohužel nastala mu hned po příchodu domů nová smutná povinnost. Ale o tom později.