V Horácké galerii v Novém Městě na Moravě byla otevřena dlouho očekávaná výstava. Název „Zmařené osudy“ leccos napovídá. Vrátíme se díky ní do doby temna, strachu a násilí. Do času, kdy ne každý měl právo na život.

Výstava se točí kolem ústřední postavy, kterou byla novoměstská rodačka Hana Brady. Hanička žila s rodiči a bratrem Jiřím v domě číslo 13 na Vratislavově náměstí šťastně a spokojeně. Ale jen do roku 1939, kdy přišla druhá světová válka a spolu s ní odsun Židů do koncentračních táborů.

V Novém Městě na Moravě žily pouze dvě židovské rodiny, které se zcela zapojily do života městečka. Bradyovi byli oblíbení a tak mnozí jejich sousedi naprosto nechápali, proč jsou najednou označováni jako „ti zlí a špatní“. „Tady nebyla žádná velká židovská obec, nebylo tu ghetto. Žili tu pouze Bradyovi a Skutečtí. To bylo vše. Celé město žilo pohromadě, ti lidé byli jedni z nás. Proto následující události hluboce zasáhly každého. A taková věc se může stát jedině tehdy, když lidé začnou bláznit,“ říká dlouholetý přítel Jiřího Bradyho Jaromír Černý.

První uvězněnou byla matka Hany a Jiřího. O rok později ji následoval otec a v roce 1942 byly do Terezína poslány transportem i obě děti. Jiří se stal učedníkem-instalatérem, což mu později zachránilo život.
Terezín byl ale jen první zastávkou a jakkoliv se jim to v počáteční chvíli nezdálo, tou méně bolavou a hroznou. Budoucnost jim připravila něco daleko horšího – transport do Osvětimi, který je nadobro rozdělil.
Jiří byl zařazen do transportu jako první a 23. října 1944 se tam dostala i Hanička. Její první kroky směřovaly přímo do plynové komory. Den jejího příjezdu se stal i dnem její smrti. Bylo jí pouhých třináct let. Jiří přežil i další transporty, hlavně díky svému instalatérskému řemeslu. Hodně mu pomáhali i spoluvězni. Zpět do Nového Města se vrátil v polovině května 1945. Z celé rodiny přežil jako jediný. Nyní žije v kanadském Torontu.
„Tuto výstavu jsme uspořádali zejména proto, že když jsme v rámci povídání s dětmi zabrousili do historie a padla řeč na Hanu Brady, tak děti nijak nereagovaly. Nevěděly, o čem je řeč. A když jsme pak ještě zjistili, že by se 16. května Hana Brady dožila osmdesáti let, tak jsme si řekli, že by bylo dobré odkaz jejího kratičkého života nějak připomenout. Tyto věci by se měly stále připomínat. A zejména těm nejmenším,“ uvedl při slavnostním otevření výstavy hlavní organizátor, ředitel DDM Klubíčko, Lubomír Šula.
Vzpomínková chvilka u rodného domu Hany Brady i vernisáž na nádvoří Horácké galerie byla důstojným otevřením expozice, která zanedlouho poputuje do mnoha měst a obcí naší vlasti. „Byl to pro mne hluboký a silný zážitek vidět tragické osudy dětí a vůbec všech lidí. Je úžasné, že si i v takovýchto podmínkách dokázali najít i čas na umění a na to, aby si nějakým způsobem život zkrášlili. Jsem rád, že tato výstava vznikla a že ji uvidí spousta dětí. Možná si pak budou i ony vážit více slov demokracie, vlast a svoboda,“ uvedl po zhlédnutí výstavy náměstek hejtmana kraje Vysočina Vladimír Novotný.

Se „Zmařenými osudy“ se neseznámí pouze děti z Nového Města na Moravě a blízkého okolí.  „Když jsme výstavu chystali, tak nám to dalo tolik práce, že jsme si řekli, že by to byla škoda, kdyby po dvou měsících skončila a zapadala prachem. Tehdy nás napadlo, že tato výstava má svůj význam nejen pro Nové Město na Moravě, kde se Hana Brady narodila a velkou část svého života i žila, ale že má význam mnohem širší. A že bychom ji mohli jako putovní výstavu nabízet zvláště menším základním školám v celé České republice. Během prvního týdne, kdy jsme tuto výstavu začali nabízet, byla okamžitě zadaná. A to až do konce roku 2012. Rozhodli jsme se tedy, že výstavní panely vytiskneme ještě jednou, aby mohla být expozice zároveň na dvou místech. A v tuto chvíli je už i druhá výstava až do konce roku zadaná,“ potvrdil celorepublikový úspěch expozice holocaustu Lubomír Šula.

Hana Brady vždycky toužila stát se učitelkou a nakonec se jí to povedlo. Učí miliony dětí, všechny ty, kteří znají nebo se brzy seznámí s příběhem dívky, která se nevrátila…