Na úplném začátku byl obyčejný kufřík, který zůstal v koncentračním táboře a byl zaslán do Tokijského centra pro zkoumání holocaustu. Jméno Hana Brady tehdy znalo pouze několik málo pamětníků.  

A právě díky zmíněným pamětníkům dnes můžeme kufřík pootevřít a z temné minulosti vytáhnout pár vzpomínek. Vzpomínek na dívku, jíž sudičky nadělili spoustu bolesti, ale která se i tak dokázala smát. Na dívku, která byla ve třinácti letech zavražděna nacisty v nechvalně známém osvětimském koncentračním táboře.

Nora Hermanová – sestřenice Hany a Jiřího Brady

„My jsme tehdy opravdu byly jenom malé děti. Já jsem ještě o tři roky mladší než Hanička a bydlela jsem v Českých Budějovicích a oni tady – v Novém Městě na Moravě. Místem, kde jsme se občas scházeli, byla Třeboň. Tam jsme měli společnou babičku. Jejich tatínek a můj tatínek byli sourozenci. Takže jsme se vídali jenom chvilku o prázdninách.

A pak později jsme už ani my nesměli opouštět Budějovice, ani oni Nové Město. Mnoho společných vzpomínek nemám, i když samozřejmě, že jsme si spolu u babičky hrávaly a chodily se společně koupat. Když jsme se všichni příbuzní sjeli, tak jsme se snažili být všichni pohromadě.

Na Haničku moc vzpomínek nemám, ale s Jirkou se stýkáme dodnes. Pokaždé, když přijede do Čech, tak se scházíme v Praze nebo v Budějovicích nebo prostě tam, kde se naskytne možnost. Nejvíc v Praze. Samozřejmě se naše setkání nikdy neobejde bez vzpomínky na Haničku, ale Jirka je obdivuhodně optimistický člověk. A to se vždycky přenese na nás na všechny.

Jsem velmi ráda, že se na tragické události nezapomíná a jsem mile překvapena výstavou „Zmařené osudy“, která vznikla v Novém Městě na Moravě. Myslím si, že je to hrozně třeba, aby se tento materiál dostal mezi dnešní děti. A knížku „Hanin kufřík“ považuji za učebnici, která by měla být všude. Jsem přesvědčena o tom, že zájem o výstavu bude i v zahraničí. Je to mimořádná expozice a velmi citlivě udělaná. Mám z toho opravdovou radost.“

Alena Blahová – spolužačka

„Vzpomínka na Hanu se neobejde bez emocí. Prožívaly jsme spolu školní léta. Sice jsme spolu neseděly v lavici, ona byla větší, já menší, ale přátelily jsme se spolu.

Hana byla dívkou do pohody i nepohody. Byla dobrá ve škole a byla vychovávaná víceméně cizími lidmi – vychovatelkou – protože rodiče se museli starat o obchod. Starost o obchod i potřeby svých spoluobčanů zvládali velice dobře.

Hana měla mnohem více času než já. Po napsání domácích úkolů měla čas jenom pro sebe. Já pocházím z početné rodiny a tak mi nezbývalo, než se po škole sebrat a jít na pastvu. A Hana byla tak skutečně kamarádská, že jí nevadilo, že chodila na pastvu se mnou.

Zažily jsme spolu mnoho legrace, povídaly jsme si, četly jsme si, byly jsme prostě spokojené děti. Hana nebyla pouze mou kamarádkou, byly tu i jiné kamarádky, ale měly jsme mezi sebou velmi úzký vztah.

Vzpomínám si, jak jsme tajně chodívaly k panu řídícímu na zahradu. Bylo to takové tiché místo. Tam jsme si povídaly o našich dětských záležitostech, pozorovaly jsme rosničku v malém jezírku a vůbec jsme si nevšimly, že za námi najednou stojí pan řídící. To se ví, že jsme se bály, ale pan řídící byl dobrák. On si tam přišel zkontrolovat svoje včeličky, a když nás uviděl, ani nám nevyhuboval. Věděl, že tam, kde je Hana, se nikdy nic špatného nemůže stát. Tak jsme prožívaly svoje dívčí léta.

Bylo nám všem velmi líto, když Hana najednou nemohla s námi chodit do školy. Nechápali jsme dosah toho všeho, v těch letech to ani nebylo možné. Věděli jsme, že se něco špatného děje, ale nikdo z nás netušil, kam až se to dostane.

Po odchodu rodičů se Hany a Jiřího ujali strýc a teta Hájkovi. V té době jsme to my dvě k sobě měly ještě blíž, protože oni bydleli v ulici u gymnázia, my na Štursově ulici. Využívaly jsme kdejakou volnou chvilku, a abych jí vynahradila to, že nemohla chodit do školy, nosila jsem s sebou učení a spolu jsme se učily. Vykládala jsem jí, co je nového ve škole, kdo odešel, kdo přišel, prostě takové ty dívčí starosti.

Vzpomínám si na poslední rok jejího pobytu v Novém Městě. Bylo to právě v době Velikonoc. Na Červené pondělí v době mrskutu. My jsme se právě procházely po naší ulici, když nás obstoupili tři hoši s žílama a pustili se do nás. Vůbec jsme to nečekaly, protože odpoledne už to nebývalo zvykem. Nešetřili nás, ale nejvíc to odnesla Hana. Byla tak statečná, že místo aby křičela nebo utíkala, tak se jen povzneseně usmívala a říkala si: „dělejte, co umíte“. Nezakřičela ani neutekla. A oni přitvrdili. A když už se mi to zdálo být opravdu velmi kruté, tak jsem se rozbrečela. A začala jsem jim nadávat do surovců a sprosťáků, a že se jim to jednou může vymstít. Po chvilce toho nechali, ale já na to nezapomenu do smrti. Byla to taková zkouška statečnosti, která se potom jistě projevila i v tom neblahém období, kdy museli odejít.

Po těchto posledních Velikonocích s Jiřím odešli. Spolu s Hanou jsme probíraly, co všechno si budou brát s sebou, co jim musí nachystat tetička se strýcem – spací pytle a různé další věci. A říkala mi: „hned jak přijedu, budu ti psát. Já si myslím, že tam na nás budou čekat rodiče a hned ti napíšu, jak se nám vede.“

Hana s Jiřím odjeli a já čekala. Čekala jsem několik dní, několik měsíců. A nic. A mě to bylo opravdu líto a říkala jsme si, že na mne zapomněla. A nechápala jsem jak je možné, že si vůbec ani slovíčkem na mne nevzpomněla, že neposlala žádnou zprávu.“

Libuše Minářová – spolužačka

„Naše spolužačka Alena už řekla asi všechno, co nás s Hankou pojilo. Vzpomínala také na Červené pondělí. Já si také pamatuju na jedno Červené pondělí. To nás tehdy Jirka se svým kamarádem Milanem honili a Jirka spadl ze schodů a zlámal si nos. Pak se mi přiznal, že prý od té doby má křivý frňák.

S Hankou jsme prožily hodně věcí. Obzvlášť rády jsme chodily vařit. To jsme šli k Brádům do obchodu a paní nám dala nějaké suroviny. A my jsme pak vařily. Bohužel ani jejich pes to nechtěl po nás žrát.

Hodně jsme si hrály na zahradě, měli tam v koutě houpačku. Rodina Brádova žila úplně normálním obyčejným životem. Já jsem byla holka z dělnické rodiny, ale jim to vůbec nevadilo.

Pak přišel ten hrozný den, kdy Hanička stála u školy před odjezdem do Třebíče, ze které následoval odvoz do koncentráku. Hanička stála na pravém rohu školy v šedém kabátku a na klopě měla žlutou hvězdu. A my jsme na ni nevěřícně koukali. Přišla se s námi rozloučit. My jsme byly jen děti a braly jsme to tak, že se nám brzy zase vrátí.

Po letech jsem navštívila Osvětim a tehdy jsem vykládala paní, co tam byla se mnou, že tady zahynula rodina mé spolužačky a ona sama také. A jak tak jdeme, tak koukám a na hromadě vidím kufr, na kterém bylo napsáno: „Hanna Brady 16. 5. 1931 Waisenkind“. Paní, které jsem to hned řekla, to oznámila naší průvodkyni a ta mne zavedla do ředitelské kanceláře, kde se mnou probírali všechno, co jsme o Haně věděla. Pana ředitele zajímalo i to, co se stalo s její rodinou. Já jsem mu řekla, že se zachránil jen Jirka a ten že teď žije v Kanadě. Prosili mne, abych našla Jirkovu adresu. Po dlouhé době jsem ji nakonec sehnala a poslala. A Jirka se pak vydal se svou dcerou do muzea v Osvětimi. Nevím, jak se to dál semlelo, kufr tam při mé návštěvě opravdu byl, jsem s ním fotografovaná. Ale nakonec se Hanin kufr octnul v Japonsku.“

Do Japonska se kufřík dostal díky žádosti Fumiko Išioka, která byla koordinátorkou Tokijského centra pro studium holocaustu. Ta začala pátrat po životních osudech děvčátka, kterému kufřík patřil. Tehdy byl plný velkých otazníků, na něž ale byly časem nalezeny odpovědi.

Ne všechno už je vysvětleno a zodpovězeno. Mnohé zůstane i nadále tajemstvím. Ale kdo bylo to děvčátko jménem Hana Brady, to už snad dnes vědí nejen pamětníci.