Vnuk Vincence Navrátila, který slavný mlejnek z Víru vytvořil a syn Adolfa Navrátila, jenž v díle svého otce pokračoval, se rok co rok jezdí do Nového Města na Moravě podívat na slavnostní spuštění díla svých předků.  

Rodák z Víru a pokračovatel rodu Navrátilů – Stanislav – dnes trvale žijící v Bruntále, má Vysočinu pořád za svůj domov. Přirostl mu k srdci nejen Vír, odkud pochází, ale také Nové Město na Moravě. A právě sem, do Horáckého muzea, se nakonec rozhodl darovat odkaz svých předků – slavný mlejnek z Víru.

Proč právě do Nového Města na Moravě?

„Protože, jak už to v životě bývá, jsme se my všichni, kteří jsme se tomu mohli věnovat, rozuměli jsme tomu a měli jsme to rádi, rozptýlili po světě. Takže hrozilo, že mlejnek zůstane zapomenut. A že ta ohromná radost, kterou lidé u potoka prožívali, skončí, že o ni přijdou. Tehdy jsem uvažoval, jaký bude jeho další osud. Zájem projevilo Technické muzeum v Brně a Horácké muzeum v Novém Městě. Rozhodování provázely určité rozpaky, protože mlýnek rozhodně patří mezi technické památky. Nakonec jsem si ale řekl, že je v této hračce přece jenom víc citovosti a lyriky a tak jsem se rozhodl pro Horácké muzeum. A musím říct, že jsem udělal strašně dobře.“

Takže byste své rozhodnutí neměnil?

„To ne, starají se o něj moc dobře. Vůbec jsem nepočítal s takovým velkorysým přístupem. Absolutně jsem tehdy netušil, že půjdou cestou repliky, aby šetřili originál. Že dokonce najdou člověka, který tak velmi porozumí té hračce samé.“

Čím je mlejnek z Víru tak zvláštní?

„Vedle toho, že je to hezké a milé, tak je to i velice zajímavá technická památka, protože celý systém je postaven na principu tkalcovských stavů. Můj děda byl totiž seřizovač tkalcovských stavů, což bylo velmi vážené řemeslo v tomto kraji, protože co dům, to stav.“ 

Jezdíte se podívat na mlejnek každý rok?

„Když to jen trochu jde, tak ano. Ten pocit vidět to tady jako pomník mých předků, pomník, který je vlastně hračkou, což je velmi zajímavé, to je velká radost. Mohu si tu zavzpomínat a jsem velmi vděčen těm, kteří mlejnku zajistili tak velkou popularitu a dokážou se o něj tak hezky starat.“

Repliku mlejnku postavili i ve Víru, co na to říkáte?

„Kdyby ten zájem možná přišel dřív, tak by mlýnek asi stával ve Víru, protože tam patří. Ale nová replika je stejně umístěna tam, kdy mlýnek nikdy nestál. Je to sice umístitelné kdekoliv, ale pak je to méně vzpomínka a mnohem více pouťová a turistická atrakce.  Ale v Horáckém muzeu získal mlýnek navíc tajemnou vůni exponátu a já jsem rád, že je tam.“

Jak váš dědeček vlastně přišel na myšlenku dát dohromady to množství koleček a převodů, vyřezat figurky a vytvořit mlejnek? Dělal to pro své syny a pro své vnuky?

„Já si tím lámu hlavu od té doby, co jsem začal přemýšlet. Jak táta, tak děda, oba byli velmi pracovití. Měli velmi málo času, protože Vysočina nikomu nic nedaruje. Je přátelská a milá, ale musíte se umět v ní chovat a postarat se sami o sebe. Co dědu nakonec vedlo k tomu, aby si hrál, to je mi stále záhadou. Ale oni tenkrát měli v sobě něco, co nám dnes chybí. Něco navíc. Touhu pohladit jiné, byli všímavější, než jsme my. A taky tu byla láska ke dřevu a touha dát mu život. A možná taky vzpomínky na dobu, kdy se toulal po Vysočině a opravoval tkalcovské stavy. Jeden čas jsem se také domníval, že je to i tak trošku kvůli mně. Měl jsem takové období, kdy jsem byl dlouho nemocný. Ale mohl jsem docházet k potoku a tam jsem seděl a díval se na pohybující se figurky.“

Pamatujete si je všechny?

„Možná bych je ještě dokázal vyjmenovat tak, jak se tam začaly objevovat. Úplně původně tam byl čert a katr. Pak přibyla babka, jak stlouká máslo, pak se tam objevil - jak děda velmi půvabně říkal – šlejfíř, což byl brusič a pak narůstaly další figury. A chvíle takové rošťácké rozkoše jsme zažili, když děda vyrobil záchod. Měli jsme tehdy trošku obavu, že by přece jen někdo mohl být pohoršen, ale nestalo se tak. Naopak.  Budilo to vždycky velké veselí. Je dobře, že tento motiv na mlýnku zůstal.“

Jsou jednotlivé figurky inspirovány reálnými postavami?

„Určitě. Když děda figuru vyřezával, tak měl vždycky někoho konkrétního na mysli. Pamatuju si, že jednou říkal: „Tak su s tim Pucůvkou hotov.“ A pan Pucůvka, on se teda jmenoval jinak, ale tak se mu přezdívalo, reálnou postavou opravdu byl. Jenom nevím, jak dalece se to dědovi povedlo, jestli to byly opravdu věrné tváře a věrné postavy. Ale určitě kousek duše by se tam dal vystopovat.“

Našel jste se tam taky někde?

„Já jsem se tam nenašel a trochu toho lituju, protože v době, kdy mě děda mohl děda vyřezat, jsem měl ještě hodně vlasů a vypadal jsem velmi svěže. Teď už by to bylo horší, teď už bych tam být nemusel.“

Jaké vzpomínky vám běží hlavou, když se mlýnek po roce znovu spustí?

„Ve mně to především evokuje vzpomínky na to, když docházelo k jarnímu zahájení u nás ve Víru na potoce, u silnice k Rovečnému. My jako malí jsme vždycky čekali, kdy děda řekne: „kluci, je potřeba začít dělat hlubinu“. To už jsme věděli, že se musí vybudovat náhon, velká voda na jaře to vždycky všechno spláchla, tak se musel dělat znovu. Děda s tátou a jeho bratry vynosili všechny ty figurky ven a udělali generálku. A strávili jsme s tím několik dnů, než se to všechno nachystalo a nainstalovalo. A pak se nás tam strašně moc sešlo, příbuzní, nepříbuzní. A děda vytáh stavidlo a celé se to spustilo. A my jsme věděli, že přišlo jaro.“