Šarvátky na Žďárecku Kolem čtvrté hodiny odpolední byla bitva u Hradce Králové neodvratně ztracena a dán povel k všeobecnému ústupu. Rakouské vojsko ustupovalo směrem jižním, doufajíc v úkryt v pevnosti hradecké.  

Když však nebylo tam vpuštěno, vrhali se do Labe, přičemž mnozí vojáci v rozbouřené řece utonuli. Tu pokusila se velká část utíkajících o to, aby se dostali na druhý břeh Labe. Narychlo zbudovaný polní most se však pod návalem ustupujících se zřítil a mnoho vojáků, kteří málo hodin předtím šťastně unikli pruským kulím, nalezlo smrt ve vodách rozvodněného Labe. Ostatní pak prchali směrem k Pardubicím. Na smrt znavení nalezli jezdci přes noc ochranu, ráno pak, jakž takž spořádaní a občerstvení, nastoupili další nástup.

Větší část dala se na pochod směrem východním na Olomouc, ostatní pak odešli jižně, k Jihlavě a dále k Vídni. Zadní voje této části tvořilo něco husarů.  

Málokomu je asi známo, že Nové Město a jeho okolí taktak ušetřeno bylo horších věci, než zažilo. Bylo v plánu rakouského velení zadržeti postup Prusů na čáře asi: Mělkovice, Vejdoch, Hlinné – Chlumek. Naštěstí pro náš kraj nedošlo k tomu, protože nepodařilo se shromážditi tolik vojska, aby plán mohl býti byť i jen s malou nadějí na úspěch proveden.

Několik děl bylo prý postaveno někde u Hlinného, byla to asi ta, co projela Městem, ale nezdržela se tam.  Prusové ale byli o tom dobře zpraveni, proto, jak jsem se dříve zmínil, první masy jejich táhly rovnou na Brno. Rakouští husaři ale zdrželi se v krajině kol Žďáru déle.

Bylo to usnadněno okolností, že Prusové první čas do vesnic, zejména odlehlejších, nevkládali a zůstávali soustředěni jen ve velkých městech. Jejich jízdní hulánské hlídky projížděly však klidně krajinou, bedlivě pátrajíce po nepříteli.

Přirozeně došlo přitom k srážkám mezi nimi a našimi husary. Byly to ovšem jen potyčky jednotlivých jezdců.  Tak došlo ku srážce husarů s hulány někde u Sklenného, větší šarvátka strhla se u Škrlovic, kde husaři zle pošavlovali pruské hulány. Hostinec, kdysi Leopoldův, nyní Brožkův ve Škrlovicích, měl na památku toho po léta nápis: „U vítězství“.  

A jednoho dne zrána vtrhlo několik husarů do Žďáru plně obsazeného Prusy, kdež strhla se přestřelka, přičemž vyměněno dosti ran. Bylo-li přitom mrtvých či zraněných nepamatuji. Ale ve Žďáře, kde jsem býval velmi často u příbuzných návštěvou, vypravovali, že jeden pruský důstojník, který při nastalém poplachu vyběhl ven, pronásledován byl husarami, utekl do fary a faráře s pistolí v ruce donutil, aby jej ve věži uschoval. Vylezl prý až do hodin a později to vysvětloval, jak chtěl z věže obhlédnout situaci.

K poslední srážce došlo mezi Ostrovem a Sazomínem, kde střetla se větší oddělení. Husaři museli ustoupit přesile pruské, ač bili se jako diví. Byli rozprášeni, většina z nich pak odešla za ostatním vojskem, jen někteří jednotliví potloukali se krajem ještě po několik dní, ukrývajíce se v lesích. Také v Ochoze byl tu a tam některý viděn.

Všecky tyto šarvátky byly ovšem vcelku zcela bezvýznamné, ale bitka u Ostrova stala se přeci v jistém ohledu pamětihodnou. Pruská lehká jízda opatřena byla k ochraně ramen plochými železnými šinami, které byly v náramcích zašity a osvědčily se zejména v bitce u Ostrova, která vlastně byla jen řadou soubojů muže proti muži, výborně. Sebe prudčeji vedené rány sečné, dopadaly-li na rameno, neměly žádoucího účinku. Toho vzpomíná věhlasný vojenský spisovatel c. k. setník generálního štábu Otto v. Maresch ve své toho druhu jedinečné knize „Waffenlehre“ (Nauka o zbraních). Pojednávaje o výzbroji vojáka, zmiňuje se o tom a uvádí zkušenosti z bitky ostrovské jako příklad a odporučuje to k zavedení.