Chov hospodářských zvířat býval dříve nutností. Snad na každém dvorku se přinejmenším popelily slepice, kejhaly husy, kolébaly se kachny a v rohu stály králikárny plné příjemně chlupatých mazlíčků.

Každé zvíře bylo chloubou svého majitele, co na tom, že nakonec skončilo jako pokrm na stole. Dnes je to s chovem domácího zvířectva trochu jiné. Ale naštěstí nezmizel úplně. Důkazem toho je i pravidelná činnost Českého svazu chovatelů, který o sobě dává vědět především na pravidelně pořádaných výstavách.

„Dneska se píše o všem možném, ale to, co lidi vždycky zajímalo a k čemu se musí postupně vrátit, o tom se moc nepíše,“ říká s nádechem smutku nejstarší a zakládající člen Českého svazu chovatelů ZO Nové Město na Moravě Miloš Mička. Má na mysli samozřejmě chov domácích zvířat, který se v době počítačů a televizí hlavně u mladších ročníků už moc nenosí, což je podle dlouholetého chovatele velká škoda: „Pro mladé lidi je jediná výchova začít něco chovat, o něco se starat.“

Novoměstští chovatelé se sdružují od roku 1963. „Na první ustavující schůzi, kde nás bylo asi třicet, bylo usneseno, že jestliže má organizace fungovat, tak se musí každoročně pořádat výstavy. A od roku 1963 byla opravdu každý rok výstava. Pouze jediný rok jsme vynechali a to proto, že byla myxomatóza,“ vzpomíná Miloš Mička.

Výstavy se konaly sice pravidelně, ale místo se průběžně měnilo. To podle toho, kde měli chovatelé právě svou členskou základnu. Nakonec se natrvalo usídlili nedaleko vlakového nádraží na pozemku, který původně patřil novoměstské mlékárně. „Bylo to už asi deset let opuštěné a hrozně zarostlé. Když jsme se tu poprvé sešli, každý si s sebou nesl nějaké nářadí – krompáč, motyku nebo hrábě. A všichni si klepali na hlavu, co je to za nápad. Ale my jsme to dokázali. A v roce 1971 tady byla první výstava a o rok později už jsme začali stavět provozní budovu,“ říká pamětník.

Letošní první výstavu – Jarní – už mají chovatelé za sebou. Králíky, drůbež a holuby skvěle doplnilo exotické ptactvo, které se v poslední době stává chovatelskou módou. „Nikde není taková expozice exotických ptáků jako u nás. Na loňské říjnové výstavě, nazvané Novoměstská andulka, jsme měli čtyři sta padesát drobných exotů a sto osmdesát velkých papoušků,“ připomíná předseda novoměstského svazu chovatelů Jaroslav Dudek.

Výjimkou už na výstavách nejsou ani hadi, potkani nebo myši, které by naši předkové rozhodně za chovné zvířectvo nepovažovali. Ale pokrok jde dopředu i v chovatelství a tak se na takovýchto akcích mohou návštěvníci setkat prakticky s čímkoliv. Největšími obdivovateli bývají samozřejmě děti, které na novoměstské výstavy mají vstup zdarma. „To je náš hlavní úspěch, chodí sem hodně maminek s dětmi. Děti zajímá všechno, a čím je to menší, tím se jim to líbí víc. Často se snaží třeba králíky pohladit. To máme trochu strach. Nikdy jim ale nezakazujeme utrhnout třeba lístek pampelišky a dát jim jej,“ poznamenal Miloš Mička, který je také chovatelem králíků.

Návštěva těch nejmenších ale není podle předsedy novoměstského Svazu chovatelů vždy jen mazlící a okukující záležitostí: „Pokaždé tu je hrozně moc pláče. To když se do nějakého zvířátka tak zamilují, že nechtějí odejít bez něj. Stojí pak u klece a pláčou a prosí, že to všem okolo může srdce utrhnout.“

Jarní výstava bývá exkluzivní přehlídkou králíků, holubů a drůbeže. Ti jsou nejen vystavováni, ale také hodnoceni. Laik by byl určitě překvapen, jaká kriteria musí chovný jedinec splňovat, aby si mohl odnést čestnou cenu. Tak například jednou z vad chovných holubů je podle posuzovatele Františka France dlouhý ocas. A prozradil i jednu zajímavost z chovatelského světa: „Nejlepší obchod jsou teď pro některé holubáře svatby. Svatebčané vždycky chtějí bílé holuby. Holubář jim je prodá, oni je vypustí a holubář pak už doma jen čeká na jejich návrat.“

Posuzovatel králíků Stanislav Nykl zase nedá dopustit na naše národní plemeno - Českého strakáče. Jeho chov ale není zrovna jednoduchý. I když se narodí králíčata z dobrého spojení, mohou se v hnízdě objevit kromě standardně zbarvených mláďat i takzvaní kominíci a mlynáři. „Mlynáři nesou gen smrti a do dvou až třech měsíců hynou,“ vysvětluje úskalí chovu našeho národního plemene posuzovatel. Podle něj je Český strakáč velmi náročný na kresbu, nesmí mu chybět skráňové skvrny, oční kroužky, trn, otevřený motýlek, nepřerušený úhoř, barevné pírko ani boční kresba. Laik poslouchající posuzovatele by řekl, že zkoumá nejen jednoho králíka, ale i spoustu dalších zvířat.

Výstava je prostě zajímavá nejen vlastními exponáty, ale i lidmi kolem nich. „Naše Jarní výstava slouží především k tomu, že si zde hodně chovatelů zajišťuje chovný materiál na průběžný rok. A pak na Horácké výstavě, která se koná na podzim, se už chlubí svými výsledky. Tam už je pak i trochu rivalita,“ vysvětluje chovatelské předseda a zároveň holubář Jaroslav Dudek.

A na závěr snad už jen recept na pečeného králíka od dlouholetého chovatele a labužníka Miloše Mičky, který, jak sám přiznává, své svěřence nejen rád chová, ale stejně rád je i jí: „U králíků je důležité, aby je kuchařka zvládla naporcovat. Ne nějak rozřezat, ale opravdu naporcovat. Výborné jsou z něj řízky, ale skvělý je i na jiný způsob. Vykostí se hřbet a kýty a vše se naporcuje na drobnější kousky. Na pekáček se rozloží na kolečka nakrájená cibule, na ni se položí králičí maso, na něj anglická slanina, na ni se rozprostře plátkový sýr a úplně nahoru přijdou na plátky nakrájené brambory. Nakonec se všechno zalije šlehačkou a dá se to péct do trouby. Je to opravdu vynikající. K tomu salát, okurky nebo kompot.“