O pohádky a pověsti nebývala na chudém Horácku nikdy nouze. I když tu byl tvrdý život, k snídani, k obědu i k večeři jen chleba o dvou kůrkách a na zapití pouze čistá, pramenitá voda, lidé se vždycky dokázali bavit.  

Nejkrásněji dokázali vypravovat bábičky a dědouškové. O vodnících, o hejkalech, o čertech, o vílách, skřítcích a divoženkách, ale také o zlých a hodných lidech a o tom, jak bylo dobro odměněno a zlo potrestáno.

Studnice, stejně jako okolní obce, měly své vlastní pověsti. I když by se vám možná mohlo zdát, že úplně stejné vyprávění už jste někde slyšeli, a že patří někam jinam, nevěřte tomu. Studničtí vám zcela jistě potvrdí, že je jen a jen jejich.

O ztracené hospodě a zázračné studánce

Dávno, pradávno, bylo v okolí Studnic hned několik hospod. Mnohé z nich stávaly zcela osamoceny na cestách, po nichž vandrovali krajánci a učedníci a jezdili sedláci a kupci. Jedna z nich kdysi bývala i mezi Studnicemi a Pohledcem, na louce zvané Safika.

Sem se scházeli hospodáři, pacholci, živnostníci, děvečky a ostatní obyvatelé obou vesnic. A přicházeli sem i lidé z nedalekého Rokytna a Nového Města. Bývaly tu velkolepé zábavy, hospodský naléval skvělou pálenku a pivo bylo jako křen. Sobotu co sobotu tu taky halasně vyhrávala kapela a tančilo se až do božího rána. Jaký div, že se pak nikomu nechtělo na nedělní mši. Všichni raději zůstávali doma a dospávali prohýřenou noc.

Pan farář z Nového Města nabádal hříšníky k rozumu, ale co naplat, zábava jim byla milejší než ranní modlitba. Jednou, když byl zase kostel v neděli poloprázdný, rozhněval se pan farář a pohrozil hříšníkům božím trestem. A ten opravdu přišel.

V sobotu se v hospodě na Safice zase konala velkolepá zábava. Lidí se sešlo snad ještě víc než kdy jindy. Pivo a víno teklo proudem, kořalka se hrdlem prolévala, tančilo se a zpívalo opět až do rána. Ale ve chvíli, kdy kohout zakokrhal, se celá hospoda i s muzikanty, tanečníky a hospodským propadla do země.

A na tom místě, kde dříve stávala, se zčista jasna, jako zázrakem, objevila studánka s čistou, pramenitou vodou. Ta je tam dodnes.

Proč je cesta ke Studnicím plná kamení

Terka ze Studnic měla dlouhou dobu známost s Franckem z Rokytna. Dokonce prý už i veselku chystali. Ale, jak už to bývá, najednou se poškorpili, i na nějaký ten šťouchanec došlo a bylo rázem po veselce.

Snad nejhůře to nesl Franckův otec. Tolik si přál, aby si syn fešnou a hodnou studnickou nevěstu přivedl domů. Matka Franckovi umřela už před dávnými lety a ženská ruka byla v domácnosti zapotřebí jako sůl.

Francek chodil od rozchodu s Terkou jako tělo bez duše. Několikrát se snažil dát zase všechno do pořádku, ale marně. Terka byla neoblomná, to statkářská pýcha jí nedala zapomenout. Nakonec se Francek z marného čekání a dlouhého soužení rozstonal a po měsíci odešel na věčnost. Jeho otec zůstal v chalupě sám, jak kůl v plotě.

Zato Terka si brzy našla za Francka náhradu. Filip, syn bohatého měšťana z města, si už dlouho myslil na fešnou dceru předního studnického statkáře. A když viděl, že je volná, okamžitě začal s námluvami. A ani s veselkou neotálel tak dlouho, jako nerozhodný Francek. Po krátké známosti požádal Terku o ruku a ona hned nadšeně souhlasila.

Svatba se konala v létě.  Oddával je pan farář z novoměstského kostela a po obřadu všichni svatebčané odcházeli na Studnice, kde byla už připravená hostina. Vpředu ženich s nevěstou na bryčce tažené párem nejlepších hospodářových koní, za nimi svatební průvod pěšky.

Když šli přes Rokytno, přilepil se na ně jako stín otec bývalého zhrzeného ženicha. Nikdo si ho valně nevšímal a on se ploužil za průvodem a brumlal si něco pod fousy. Pořád pozoroval šťastnou nevěstu, a když nakonec něco Filip pošeptal Terce do ucha a ona se hlasitě rozesmála, Franckův otec to nevydržel a vykřikl: „Bodejť byste všichni zkameněli!“

Vtom se nebe zatmělo, zaduněl hrom, nebe rozčísl oslňující blesk, a jakmile zmizel, po svatebčanech nebylo ani památky. Pouze řada kamenů na cestě naznačovala, co se tady vlastně stalo. Vpředu velký balvan – kočár s nevěstou a ženichem – a za ním v řadě menší kameny. Některé z nich tam jsou dodnes.