Dovolená – při tomto slově snad každý z nás pookřeje. Znamená to odpočinek a únik ze světa všedních starostí. Dovolená je příjemné pohlazení sluncem, ležení ve voňavé trávě, hučení moře nebo zurčení horských potůčků.  

Ne každý ovšem měl to štěstí, že si mohl každé léto užívat dny volna. „Já jsem za celej život neměl dovolenou, tenkrát se to tak nenosilo,“ vzpomíná pan Josef Mikeš ze Slavkovic, kterému je neuvěřitelných devadesát sedm let. „A když jsem pak dělal v JZD a už byly dovolené, tak jsem nemoh na dovolenou jít, protože jsem dělal v živočišné výrobě a nebyla za mě náhrada. Ale když mě bylo šedesát let, tak jsem dostal od družstva desetidenní leteckej zájezd do Sovětského svazu. Stálo mě to jenom tisíc korun, ostatní platilo družstvo. Velkou radost jsem z toho neměl, to letadlo mně tam vadilo. Měl jsem strach, co to se mnou udělá.

V ten čas jsem ošetřoval chovný jalovice v Petrovicích u Peňázů. A tam ocaď bylo pěkně vidět na lyžařský skokanský můstek. A já povídám panu Peňázovi: „To musí být pěknej výhled z toho můstku, jako z rozhledny.“ A on povídá: „Jo? To si taky myslel Vincek Machů. Ale když vylezl nahoru a chtěl se rozhlídnout, můstek se zakymácel, Vincek padl na zadek a kamarádom to dalo hromadu práce, než ho stáhli smykem dolů.“ A na to jsem si vzpomněl, když jsem měl letět. Bál jsem se, co to se mnou udělá, když mě letadlo vynese ještě do daleko větší vejšky. Měl jsem z toho špundus.

A tak se mi tam nechtělo. Když jsem šel z Petrovic domů a nade mnou letělo letadlo, tak už se mi točila hlava. A povídám doma manželce, že bych tam nejradši nejel, že mám strach z toho letadla. A zaslechla to naša devadesátiletá bábička, ta byla taková bystrá, měla oči a uši všude, a povídá: „A co bys nejel? Pan prezident Svoboda, ten lítá po celým světě a nic se mu nestalo. A je starší jak ty.“ To rozhodlo a jel jsem.

Z Města jsme jeli do Prahy, bylo nás na třicet. Měli jsme v Praze sraz u obchodního domu Kotva. Tam už nás bylo přes dvě sta. Ocaď nás odvezli na letiště a letěli jsme do Ruska. To byla pohádka. Než jsem se nadál, tak letadlo trochu popolezlo na startovací dráhu, zapjaly se všecky motory na plný pecky a než jsem se vzpamatoval, tak letuška hlásila, že jsme devět tisíc metrů nad zemí, a že letíme šílenou rychlostí směr Moskva. Krásně se sedělo, nic se ani nehnulo.

Letadlo bylo ruský a stejně tak i personál. A podával se oběd. Byl dobrej a po něm byl čaj. A já se tak dívám, kostky tam taky byly, takový maxikostky mi to připadalo, a povídám si: „To jsou jakýsi velký kostky, to asi není cukr, to jsou ňáký perníky nebo co.“ A byl tam taky takovej bílej sáček, takovej, jak v něm bývá cukr u nás v hostinci. Tak jsem si jej nasypal do čaje. A napiju se a on to nebyl cukr, on to byl pepř. Hubu už jsem nezavřel a volám na letušku, co jsem proved. Ona přišla, srdečně se zasmála a slíbila mi, že přinese ještě čaj. Za chvilku se ale vrátila a povídá: „ Bolše čaju nět.“ A tak já jsem letěl s otevřenou hubou do Moskvy, tak mě pálila od toho pepře.

V Rusku se mi moc líbilo. Já jsem jakživ nikde nebyl. Přijel pro nás na letiště takový menší autobus, ten nám byl po tu dobu, co jsme byli v Moskvě, k dispozici. Zavezl nás nejdřív do centra, tam jsme měli zajištěný stravování. A musím říct, že moc dobré. Když jsem se do Ruska vypravoval, tak mě někteří lidi říkali, že ty ruské blafy nejsou vůbec k žrádlu. Tak jsem si pro jistotu koupil tři balíčky čokolády, abych to tam ňák přežil. Ale oběd byl dobrej, chutnalo všem. A celou dobu, co jsme tam byli, tak nám chutnalo. Všechna čest, výborný to bylo. Jenom někteří byli trošku zklamaný z toho, že čekali kypré ruské servírky, báryšni, ale obsluhovali nás jenom samí chlapci. Ale obsloužili nás pěkně.

Líbilo se mi tam, hodně jsme viděli, všade jsme jezdili. Mám na to pěkný vzpomínky.“