Poslední husaři Za několik dní po srážkách rakouských husarů s pruskými hulány na Žďársku přišel k nám pozdě večer, když jsme se chystali již ke spaní, starý Böhm (z č. 14) a potichu vykládal něco německy otci. Chvíli spolu šuškali, pak mne poslali spat. Dělal jsem, jako bych spal, ale dával jsem pozor. Po chvíli někdo vešel do domu, zase z domu, ale co bylo, jsem se na ten čas nedozvěděl. A otec mlčel.  

Později, když jsem něco sháněl na půdě, objevil jsem náhodou dvě šavle a rakouské husarské uniformy, ač to bylo dobře uschované. Za odměnu svého nálezu dostal jsem několik pohlavků s přísným nařízením, abych se neopovážil o tom někomu zmínit. Teprve když Prusové odešli, dozvěděl jsem se, co bylo.

Pan Böhm tenkrát sdělil otci, že jsou u něho ve stodole schováni dva husaři, kteří se tam večer po zahradě vkradli a žádají za pomoc, an by se jinak jistě dostali Prusům do rukou. Opatřili jim tedy narychlo nějaké staré šaty, husaři tam nechali svoje rozedrané uniformy a zmizeli beze stopy.

Když bylo po válce, byly věci po formanovi poslány do Brna na vojenské velitelství. Toto nejen že odepřelo zapraviti dovozné, ale poslalo obecnímu úřadu sprostý dopis, že byly uniformy špatně ošetřeny, atd. Patrně žádali asi na místě rozedraných hadrů nové. To byl vděk za skutek, jak každý uzná, dosti riskantní; kdyby se byli Prusové o tom dozvěděli, mohlo to špatně dopadnout.

Po příměří

Po bitvě u Dubu nedošlo již krom menší srážky u Bratislavy, či jak se tenkrát říkalo u Prešpurku, k žádným vojenským akcím. Prusové chystali se na Vídeň, která byla nakvap opevňována a kam byla všechna rakouská vojska stažena. Však zakročením Napoleona III. sjednáno bylo příměří, po němž zakrátko uzavřen byl mír v Mikulově.

Mírem mikulovským pozbylo Rakousko Benátska, kteréž musilo postoupiti Italům přesto, ač tito poraženi byli jak na souši, tak na moři. Prusko pak obdrželo jako válečnou náhradu čtyřicet miliónů pruských tolarů. Do zaplacení náhrady zůstávala pruská vojska v Čechách a na Moravě a byla postupně stahována.

Zpráva o příměří a míru přijata byla všude radostně jak od domácích, tak i od Prusů. Nálada, zejména u těch posledních, byla velmi dobrá. Těšili se na návrat vědouce, že již žádných nebezpečí pro ně nebude, však mnozí z nich nenadáli se, že domova více nespatří.

Od chvíle uzavření míru přestaly veškeré dodávky pruskému vojsku, zásobovali se, a to bohatě, sami. Do Nového Města bylo přihnáno stádo ukořistěných uherských volů, asi dvě stě. Byla pro ně zřízena na panských lukách u střelnice rozsáhlá ohrada, kdež byli hlídáni lidmi, obcí dodanými.  Zčásti poráženi byli na jatkách v Novém Městě pro místní potřebu a pro bližší oddělení ubytovaná po vesnicích, zčásti posíláni živí až do Veselí a Bohdalova.

Celé řady přípřežných povozů většinou saských sedláků, kteréž počaly projížděti městem v patách za vojskem, přivážely zásoby chleba, v Prusku pečeného. Byl černý, z hrubé mouky, takřka ze šrotu, bochníky velikosti cihly, ale jinak byl prý dosti dobrý. Taky kávy, tabáku (rakouského, pobraného v Čechách), lihovin a všeho možného. Z Nového Města rozdělovány zásoby do okolí. Veliké zásoby chleba složeny byly ve staré radnici. Když Prusové odešli, nechali ho tam plné dvě světnice v přízemí, až do stropu narovnané. Bylo to později, ovšem už zčásti proplesnivělé, prodáno dražbou; lidé to kupovali na krmení pro dobytek.

Vojáci fasovali všeho hojnosti a mnozí chudší domácí, u nichž byli ubytováni, měli ještě dlouho po jejich odchodu zásoby cukru, kávy, tabáku a jiné nastřádané. Peněz měli Prusové dost, stříbrné tolary byly vedle našich peněz běžným plativem. A obchody, zvláště hostince, měly dobré výdělky.

Odcházející Prusové kupovali si různé věci na památku. Snad všechny rohy z poražených zde uherských volů putovaly do Německa, vojáci dávali si je u drakslíře Šouba čistit a leštit na poháry (staří Němci pili z rohů). Starý hančmochr (rukavičkář) na Nových domech nestačil robit zelené kožené šle (kšandy), které se Prusům velmi líbily. Kupovali dýmky (žďárky) a vše možné.

Ba i trvalé obchodní styky, třeba jen v malém rozměru, z pruské invaze vzešly. Několik pruských důstojníků dalo si u tehdejšího prvního ševce Jana Šíra (Macháčka) dělat vysoké boty. Tyto jeho výrobky došly takového uznání, že ještě déle než dvacet pět roků Šír posílal boty do Berlína a jinam. Může se tudíž počestné řemeslo ševcovské v Novém Městě právem chlubiti, že z jeho příslušníků vyšel první novoměstský exportér.