Koncem roku 1910 nechal u Lhoty (dnešního Lísku) vystavět hrabě Vladimír Mittrowský budovu, která sloužila jako obydlí pro šest rodin panských drvařů. Nová stavba, postavená v trati „Na páleninách“ u silnice vedoucí ze Lhoty do Míchova, dostala číslo popisné šedesát.
Budova byla pojmenována „Kolonie Marie“, což má pravděpodobně souvislost se jménem manželky hraběte Mittrowského Marie Baworowské. I když pověsti, které kolem názvu budovy kolují, jsou různé: „My jsme slyšeli, že to tu pro své dělníky nechala postavit Marie Terezie. Někdo říká, že pracovali v lese, jiní naopak že tu těžili rudu. Ale nikdy jsme doopravdy nepátrali po tom, co je vlastně pravda. Ovšem s jistotou víme jedno datum, máme ho vytesané na jednom ze schodů vedoucích do sklepa. 18. 7. 1881. I když schod může být dovezený zase odněkud odjinud,“ říká zdejší obyvatelka Hana Groulíková, jejíž rodina tady bydlí už od roku 1962.
Jak se bydlí na samotě u lesa?
„Krásně. Já tu vlastně bydlím od narození. Někdy je tady smutno, ale za život ve městě bychom to neměnili. V létě, když tady chodí turisté a jezdí cyklisté, je tu naopak někdy až moc živo. Hodně se chodí ptát na cyklotrasy a na vlčí kámen, který je nedaleko. Máme tu naštěstí pořádného hlídače. Vlčáka Arga. A Argo nemá rád cizí turisty ani cyklisty.“
Vy tu ale máte kromě hlídacího psa i další zajímavé hlídací zvíře.
„Máme tu Lucinku. Je to stoprocentní divočák. Vychovali jsme ji od selátka. Lucinka bydlí ve chlívku, ale každý den ji pustíme ven a ona si běhá, kam chce. Někdy se vrátí hned, jindy třeba až za půl dne. Hrozně ráda chodí do lesa, tam, kde je bažina, tam se ráda rochní.“
Co na ní říkají turisté, kteří tudy prochází?
„K cizím ona moc nejde. Pozná, kdo je domácí, cizím moc nevěří. Jenom když mají něco dobrého. Má ráda čokoládu i salám. Ale občas se jí lidi taky leknou, když ji potkají v lese nebo na silnici. Jenou tu šly třeba ženy z Míchova na procházku a naše Lucinka jim tehdy přešla přes cestu. Míchovačky z toho byly trochu nesvé, že je ten divočák takový klidný, a že se nebojí. Doma pak vykládaly, že potkaly divočáka a on se jich vůbec nebál. A chlapi jim říkali: „No to on byl asi nějakej nemocnej.“ Nebo jednou v neděli si zase hrála Lucinka s Argem venku, honili se na louce. Pak ji to přestalo bavit a rozběhla se směrem k silnici. Pěkně si to po ní štrádovala a najednou jel autobus. A autobusák se jen vyklonil z okna a povídá manželovi, který byl poblíž: „venčíte, venčíte?“ A odfrčel směrem k Míchovu.“
Jaký mají mezi sebou vztah Argo a Lucinka?
„Oni se pořád pošťuchují a honí. Ale mají se rádi. Lucinka si od něj nic nenechá líbit, už to není tak, jako když byla malá.“
Jak složitá je pro vás cesta do práce nebo pro syna do školy?
„Já jezdím většinou autem, pracuji v Bystřici. Do školy se chodí tři roky do Lísku a od čtvrté třídy do Bystřice. Když jsem já byla malá, tak jsme do Lísku ještě chodili i do čtvrté. A od páté pak do Bystřice. Chodívali jsme pěšky. Ale autobusovou zastávku máme nedaleko, u hlavní silnice. Máme výhodu, že se u nás autobus točí. Kolikrát v zimě jede k Míchovu, zjistí, že tam nesjede, zacouvá, u nás se otočí a jede zpět k Lísku. Míchováci to mají horší.“
Stalo se někdy, že jste v zimě úplně zapadali sněhem?
„To si nepamatuju. Vždycky tu byla prohrnutá cesta, třeba jen na jedno auto. Ale sněhu tu míváme dost, jsme 720 metrů nad mořem. Támhle v rohu se drží sníh až skoro do léta. V květnu tam ještě je.“
A nebojíte se tu někdy?
„Když jsem byla malá, tak jsem se tu bála, to jsem tu nechtěla bydlet. A taky se bojím bouřek. Ty jsou tu někdy strašné.“
Ale určitě jste se tu nikdy nenudili.
„To ne, my jsme měli hospodářství, práce tu bývalo vždycky dost. Celé léto jsme sušívali seno, dělalo se dřevo na zimu, pořád bylo co dělat. Máme kus lesa, pole s obilím a brambory i louku. Chodíme taky po okolí, nedaleko v lese roste veliký smrk, tam vodíme návštěvy. Je opravdu obrovský, dva lidé ho neobejmou.“
Jakou tu máte vlastně adresu?
„Lhota 60. Ale dříve jsme psali: Lísek - samota, pak Lísek - Kolonie Marie. Teď už se to sjednotilo. Ale když někdo napíše Kolonie Marie, všichni tady vědí, kde to je.“
Vydáte-li se cestou od Lísku k Míchovu (nebo obráceně), dostanete se na rozcestí, z něhož jedna z cest vede k podlouhlé bílé budově. Kolonie Marie tam stojí už spoustu let, ale jít tam bez pozvání bych vám neradila. Ne nadarmo je na rozcestí připevněna cedule, na které stojí: „Soukromý pozemek – pozor, zlý pes“. A pod ní ještě dodatek: „Běhám volně okolo domečku, nenechám proběhnout ani myšičku. Honím rád cyklisty, nemám rád malé děti a čtyřnohé kamarády po louce běhající!!!“ A to ještě odvážlivci, kteří přece jen zákaz překročí a přiblíží se k samotě, neví, že kromě Arga se na ně může vyřítit i Lucinka. A věřte nebo ne, z té jde opravdu strach. I když máte po ruce salám nebo čokoládu.
