Dávno, pradávno je tomu, kdy Zubštejn býval ještě mohutným a nedobytným hradem a  jeho komnaty byly plné panstva a sloužících.

To tehdy ještě tovaryši chodili do světa na zkušenou. Kdo se chtěl řemeslu vyučit, musel pracovat u několika mistrů, aby se sám mistrem stal.

Jednou taky jeden tovaryš hodinářský putoval z dalekých zemí, kde se učil svému řemeslu. Sedm let se toulal po světě a za tu dobu se mnohému přiučil a mnohé poznal. Nakonec se přece jen vydal na zpáteční cestu.

Jak tak kráčel k domovu, dostal se až k říčce Bystřičce, která se vinula mezi lesy a obtékala kopce. Tovaryš byl unavený a tak si sedl na břehu a ponořil nohy do její chladné vody. V tom slyšel dusot koňských kopyt a už tu byla celá družina. Pán nedalekého hradu se vydal na lov a honba za zvěří jej přivedla až k řece.

Vida mladého chasníka, pustil se s ním do řeči. Ten mu ochotně pověděl kdo je a kam a odkud vlastně jde. Když pán slyšel, že je tovaryš hodinář, pomyslel si: „Rád bych měl na svém hradě orloj, který by každému spravedlivě odměřoval čas.“

Slovo dalo slovo a mladý hodinář slíbil, že orloj sestrojí. Nemálo se ale podivil, když mu pán dal nejdříve zavázat oči, než jej na svůj hrad dovedl.

Nešli nijak dlouho, ale cesta byla únavná, protože vedla do strmého kopce. Konečně byli na místě. Když tovaryšovi sňali šátek z očí, spatřil velkolepý, nádherný hrad.

Hned na druhý den se pustil se do díla. Měl se tam dobře, jídla a pití dostával, co hrdlo ráčilo. Jen na otázku kde to vlastně je, mu nikdo nikdy neodpověděl. Občas také zahlédl dole na nádvoří procházet se velmi smutnou dívku. Oslovit ji nikdy nemohl a stejně by si netroufal. Ale myslel na ni čím dál častěji.

Po pár měsících bylo dílo konečně hotovo. Hodiny na orloji každému spravedlivě odměřovaly čas, přesně tak, jak si pán hradu přál. Kdo mohl vědět, že nejdříve odměří všechen čas jemu?

Tovaryš s prací skončil a pán se mu štědře odměnil. Opět mu nechal zavázat oči a odvézt jej na břeh říčky, kde se poprvé potkali. Mladý hodinář se znovu vydal na cestu, na smutnou dívku však nepřestával myslet.

Zanedlouho se dostal do knížectví, které mělo smutek. Knížecí dcera totiž byla před rokem unesena a od té doby se ji nikomu nepodařilo najít. Tovaryš si znovu vzpomněl na smutnou dívku a nakonec si dodal odvahu a nechal se ohlásit u knížete. Pak mu vypravoval, kde byl a co zažil. Když popsal smutnou dívku, kníže zajásal. Byla to jeho ztracená dcera.

Ihned vypravil velké vojsko a tovaryš je vedl k říčce Bystřičce. Tam si dal zavázat oči a podle slunka, které se mu opíralo do pravé tváře a strmého kopce poznal, kudy jej tehdy vedli. K hradu samotnému se ale nedostali. Bloudili v hlubokém lese, když tu zaslechli údery hodin. Byly to právě ty hodiny, které tovaryš sestrojil pro zámeckého pána.

Knížecí vojsko nelenilo a vyrazilo k hradu. Obránci byli natolik překvapeni, že nestihli zvednout ani padací most. Vojáci je pobili a hrad vyplenili. Pán hradu padl s mečem v ruce. Knížecí dcera svému zachránci ani slovem nepoděkovala, po tváři jí kanuly hořké slzy. Během zajetí si totiž pána hradu, který se k ní vždy choval velmi zdvořile, zamilovala a plánovali spolu svatbu. Teď byl její milý mrtev a místo, kde začala jejich láska, zpustošené. Ani hradní hodiny nepřežily konec Zubštejna, neboť to byl ten tajemný hrad v lesích, a jeho pána. Každému odměřily přesně jeho čas.