Pruští důstojníci starali se také mužstvu o zábavu. Každou neděli a také mnohdy v týdnu, hrála vojenská hudba na náměstí pod kostelem, tancovalo se a zkrátka bylo veselo. My kluci byli jsme šťastni, když jsme mohli držet muzikantům noty, dost často jsme se o to poprali. Posádkou byli toho času v Novém Městě většinou jen staří landvéři. Do toho času spadají také dvě malé episodky, o nichž se tuto zmiňuji: 

Pan hejtman a jeho sluha

Po několik dní byl u nás ubytován jeden starší již pruský hejtman, na první podívání sprostý neotesaný chlap se svým sluhou, kterýž byl pravým opakem svého pána. Byl to hezký mladý muž uhlazeného chování.

Druhého dne přišel k našemu otci, jehož jména se dozvěděl a ptal se ho, jestli neobchoduje lnem. Otec mu řekl, že se asi jedná o strýce, vedlejšího Jelínka (Šebestiána). Sluha se představil, že je účetním u jedné velké firmy ve Štětíně, kteráž obchoduje se lněným semenem a dodává také sem své zboží (tůnky). To se potvrdilo. Na dotaz otcův, jak to přijde, že je sluhou, sdělil mu důvěrně: „Musil jsem dát tomu chlapovi hejtmanovi 400 tolarů, aby si mne za sluhu vzal, a ten se teď za to každodenně ožírá.“

Skutečně také pan hejtman celý svůj čas trávil na Pekle a přicházel zpravidla pozdě v noci pod obraz zpitý domů. Protože tenkrát bylo většinou deštivo a bláta dost a pan hejtman cestou domů třeba několikrát ztratil rovnováhu, měl sluha s čištěním jeho uniformy dosti práce, až došlo pro to mezi nimi jednou k výstupu. Sluha odepřel šaty čistit a také nečistil, patrně se asi mnoho nebál. Já jsem přišel dopoledne do zahrady, páně hejtmanovy šaty byly rozvěšeny po stromech k sušení a pan hejtman si zatím spravoval chuť – na kyselých srstkách.

Jak jsem se učil kouřit

Jednoho dne přišel za mnou kamarád Filda Nosákovských (z č. 15) a vybídl mne, abych šel s ním, že mě něco poví. Byl asi o tři roky starší než já, dosti veliký, nevalně vzhledný, ale z gruntu hodný hoch.

Šli jsme ke Kazimírovu mlýnu a tam jsme se uvelebili v rohu za lednici. Filda vytáhl z kapsy několik viržinek a povídá: „Zapálíme si, mám jich dost, sebral jsem je našemu Prajzovi.“ Zapálili jsme si. Sluníčko toho dne k tomu pěkně hřálo, hulili jsme jen což. Z počátku se mi to líbilo, ale za chvíli bylo zle. Následky byly u mne hrozné, Fildovi nebylo nic. Chutnalo mu to a tu zálibu pro viržinky si už podržel.

Když jsem byl později v Brně, Filip byl už na technice, ale bez viržinky ho už tenkrát nikdo neviděl. Filip pak nastoupil do vojska k zásobovacímu sboru, dosáhl hodnosti plukovníka a právě když v roce 1914 na odchodu do pense v Přemyšlu odevzdával úřad, uvázl tam, byl po pádu pevnosti Rusy zajat a zemřel v zajetí, neznámo kde. Myslím, že kdyby tam byl měl dost viržinek, že by to byl ve zdraví přečkal a byl tu dodnes. Já jsem potom už nekouřil, ale za několik let jsem začal znovu, už s lepším zdarem a chutná mi to, bohudík, dosud.