ZrádceV bitce u Ostrova raněn byl rakouský husarský nadporučík střelnou ranou do nohy a kůň pod ním zabit. Podařilo se mu schovati se ve vysokém žitě, kde strávil bez pomoci asi dva dny doufaje, že se mu snad přece podaří Prusům uniknouti. Trápen hladem, doplížil se do kraje obilí, v němž byl ukryt a vyhlížel, kde by se domohl nějaké pomoci.

Náhodou šel okolo jistý občan ze Žďáru. Raněný důstojník dal mu zlatku a požádal jej, aby mu za ni přinesl něco k jídlu. Ale přišel na pravého. Ten darebák, jeho jména si již nepamatuji, aby nemusel zlatku vydat, nechal si ji a Prusům o zraněném důstojníkovi pověděl. Snad očekával ještě nějakou jinou odměnu.

Ti ovšem důstojníka hned sebrali a přivezli ho do Nového Města. Byl první čas ubytován vedle našich u strýce Jelínka a léčen pruským lékařem. Otec s ním častěji mluvíval, říkal, že se s tím ničemou, až bude po válce, vypořádá, jak náleží.

Ale nedošlo k tomu. Zrádce došel, jak vypravovali ve Žďáře, své odměny dříve. Kde kdo dával mu své opovržení najevo, a když několik dní potom jeho chalupa (bydlil prý někde na konci ulice k Vatínu) se chytla, nehnula se ani domácí, ani, což je příznačné, pruská ruka k záchraně jeho majetku, ač krátce před tím při požáru, který ve Žďáře vypukl, pruští vojáci obětavě a účinně se záchranných prací zúčastnili. Zrádcova chalupa shořela na prach a on sám zmizel potom ze Žďáru beze stopy.  

Hrdina od Sadové

Prusové se v Novém Městě první dny střídali ustavičně, jedni odešli, druzí přišli, ale byly jich jen menší oddíly, takže s ubytováním jich nebyly tak velké potíže. Několikátý den po příchodu prvních dostali jsme na kvartýr nějakého pruského seržanta a několik vojáků.

Byl to chlap zavalitý, se zrzavým plnovousem, na prsou měl asi pět metálů, podle všeho nějaký déle sloužící důstojník z povolání, jak se říká zupák. Když se dobře najedl, seděl při pivě a vykládal otci, co všechno prodělal, jak rakouská artilerie střílela přes ně a vše možné jiné. Byl to, jak otec říkal, chvastoun první třídy, který snažil se všemožně vzbuditi dojem, že by to byli Prusové bez něj nevyhráli.

Díval jsem se chvíli na něho, ale protože jsem tomu nerozuměl, co tak temperamentně vykládal, přestalo mne to brzo bavit a utíkal jsem na dvůr. Měli jsme tenkrát služku Němkyni, byla někde ze severní Moravy, ze Štenberka. Jaký vítr ji k nám zavál, ví Bůh, ale byla u nás po několik roků.

Protože to byla hezká a jadrná holka, nalezl v ní jeden Prušák zalíbení. A že se s ní mohl dorozuměti, stal se brzo dotěrným. Ale Mařena tomu nechtěla moc rozumět, a když Prusovy něžnosti byly jí přílišné, vlepila mu jednu se slovy: „Preussisches Schwein!“ (Pruské prase!). K tomu jsem se právě potrefil.

Běžel jsem hned do bytu a vykládal se smíchem panu otci před tím pruským zrzounem: „Tatínku, Mařenu tahal jeden Prajz, ona mu dala facku a řekla mu: „prajziše švajn“.“ Sotva jsem tato dvě slova (svá první německá) dořekl, Prušák zrudl, vyskočil ze židle a chytil mne za krk. Nebýt rázného zakročení otcova, bylo by to asi se mnou špatně dopadlo.

Otec ho pořádně projel, aby se styděl. On, takový hrdina a bít malého chlapce. A doporučil mu, aby si raději dohlédl na své lidi, aby se chovali tak, aby jim ženské nemusely nadávat. Zrzoun vyběhl na dvůr a ty facky, které bych jinak odnesl já, slízl ten rozmilovaný Prušák. Ale hrdina se u nás již neukázal.

Zajatci od dubu

Jako každodenně vyhlíželi jsme z věže do krajiny. Bylo to asi deset dní po příchodu prvních Prusů do Nového Města, když odpoledne, vyhlížejíce z věže, kde se co nového objeví, spatřili jsme na Brněnské silnici řadu vojska jdoucího k městu. Zůstali jsme překvapení, neboť měli bílé kabáty a modré kalhoty, tedy naši!

První naše myšlenka byla: bude bitva, naši jdou na Prušáky. Ale v malé chvíli, když se více přiblížilo, zpozorovali jsme, že nemají zbraně. Pouze několik Prušáků kráčelo vedle nich s puškami. Běželi jsme jim hned naproti, byli to rakouští zajatci z bitvy u Dubu (u Olomouce). Bylo jich asi sto dvacet a většinou příslušníci pěšího pluku 54. (Ludvíci), který se doplňoval našimi krajany.

Bylo ihned nařízeno pruským velitelstvím opatřiti pro ně náležitý počet obědů. Ačkoliv bylo již Nové Město tenkrát Prušáky důkladně vyjedeno, snažily se hospodyně co mohly, aby zajatci dostali dobře jíst, vždyť to byli naši a krajané.

Zajatci byli zavřeni do obecního pivovaru a brzy snášely služky obědy v nůších pro ně, jakož i pro stráže pruské, které zůstaly venku. Byly bez okolků pouštěny k zajatcům a tu se jedna, podle všeho čiperná holka, setkala se svým krajanem, chasníkem z okolí.

Domluvili se brzo, že by asi bylo lepší, kdyby ten její jezdil třeba někde ve Lhotce s koněm, než aby se nechal vláčet Prusy po světě a plán byl brzy hotov. Holka byla asi v pivovaře dobře známa, jako asi tenkrát všechny její družky, neboť se chodilo do pivovaru pro kvasnice (lisovaných ještě nebylo). A že se tam s pivovarskou chasou trochu pozdržely, kdo by jim měl za zlé. Poradila tomu svému chasníkovi, že je do sousední Vodičkovy zahrady dost široký kanál, aby tamtudy prolezl, a že mu už dál pomůže.

Vojáček to zkusil, povedlo se, a jeho příkladu následovalo ještě několik jiných. A po Nivě do Ochoze obilím nebylo daleko. Prušáci se po nich ostatně ani mnoho nesháněli, věděli, že se k rakouské armádě, kdyby i byli chtěli, nedostanou, an již celá Morava byla Prusy zaplavena, a že tudíž více škoditi nebudou.

Odpoledne dal se celý transport na další pochod a vyprávěli lidé, že se cestou hodně zmálil, neboť zajatci, když šli lesem, jim kde mohli utíkali.