Sedmadevadesátiletý Josef Mikeš, rodák z Radňovic, neměl zrovna jednoduché dětství. Tatínek mu brzy zemřel a maminka se musela postarat o devět hladových krků.

Všechny děti musely pomáhat, prázdniny – neprázdniny. „Museli jsme dělat na poli, i když jsme byli ještě malí. Na poli jsme vlastně vyrostli. Byly doma husy a krávy a tak jsme museli jen pást a pást a pást. Hlad jsme neměli, ale při chuti jsme byli furt. Oblečení jsme měli každý jedno a boty, nás pět kluků, dohromady troje, ty jsme si střídali.                                                                                                                                                                          

A prázdniny? Měli jsme vyhražený takový kousek pole, říkalo se tam Oulehla. To se zaselo trávou a potom, několik roků, tam byla jen tráva. A tam jsme pásli ty svoje huse a krávy. Na tom poli jsme, dá se říct, vyrostli. Když pak bylo JZD, tak jsem tam v těch místech pak už jako družstevník sel s traktoristou žito. A říkám mu: „Zdenku, až budeme svačinat, tak já ti řeknu, kde si přesně sednem.“ A našel jsem to místo, kde jsme jako děti vyrostly, i když už byly všechny meze rozorané. Tam jsme si sedli a svačinali jsme. Traktorista jedl, ale já ne. Díval se na mě a ptal se, proč nejím. A já si, jak jsem tam tak seděl, vzpomněl, jak nám maminka na pole přinesla vždycky jídlo v plecháči. Zalitou polívku s bramborama a my jsme ji s chutí slupli. A když jsem tam tak s tím traktoristou seděl, tak jsem znovu cejtil vůni té polívky.

O prázdninách jsme nikdy nikam nejezdili. Nanejvýš jsme chodili na pout. V srpnu býval pout na kostelíčku. Nebo do Obyčtova se šlo, s procesím. Ve Lhotce býval nějakej, jmenoval se Krejčí. Byl to takovej starší pán s plnovousem, byl zpěvákem a vodil procesí na pouty. Měl takovej metrovej křížek a my, jak jsme tam ty huse pásli u cesty, tak s tím křížkem vždycky šel kolem nás. A lidé se k němu přidávali a šli s procesím na pout. A zpátky, navečír, zase šel, to už sám. My jsme ho vždycky slušně pozdravili a on nikdy nezapomněl kromě odpovědi říct: „To jsou hodný děti.“ A my jsme už na něj čekali a měli jsme hroznou radost, že nás pochválil. To byla jedna z mála radostí, co jsme měli. Ale byli jsme spokojeni, vyrostli jsme jako ti zajíci – na poli.“