Novoměstskou výstavu „Zmařené osudy“, jejímž hlavním motivem je zmapování krátké a tragické životní cesty židovské holčičky Hany Brady, poctil svou návštěvou vzácný host. Až z Toronta, kde nyní žije, se přijel podívat bratr Haničky – Jiří Brady.
„My jsme s panem Bradym byli v kontaktu po celou dobu příprav. Komunikovali jsme s ním, informovali ho a pan Brady nám nakonec dal vědět, že bude touto dobou ve Španělsku, a že by se zastavil,“ vysvětluje přítomnost posledního žijícího člena kdysi vážené a oblíbené rodiny Brady, která vlastnila a provozovala obchod na Vratislavově náměstí v Novém Městě na Moravě, hlavní organizátor výstavy Lubomír Šula.
Jiří Brady absolvoval prohlídku města, setkání se starostou a konečně také návštěvu výstavy „Zmařené osudy“. Přes svůj vysoký věk působil velmi vitálně a živě se o všechno zajímal. Expozice věnovaná životním osudům jeho sestry Hany a celé jeho rodiny jej doslova nadchla: „Je to úžasné. Je to tak dojemné, že to lze jen velmi těžko vyjádřit slovy. To, co se jim tu podařilo, celý životní příběh včlenit do jedné výstavy a dát tomu všemu dokonalý řád, to je skutečně věc, kterou jsem nikdy nečekal. Navíc výstava povstala v Novém Městě na Moravě, ve městě, kde jsem prožil krásné dětství. To se nedá nijak zaplatit ani ocenit.“
Jiří Brady procházel spolu s Lubomírem Šulou a dalšími hosty expozicí, zastavoval se u jednotlivých panelů a vystavené fotografie v něm vyvolávaly celou řadu vzpomínek. Těch hezkých a posléze i těch smutných. Bradyovi byli velmi oblíbení a společensky aktivní. To vše ale změnil rok 1939: „Lidé se k nám začali chovat jinak, ale většinou proto, že neměli jinou možnost. Hodně lidí se snažilo být s námi pořád ve spojení, otec chtěl často poslouchat anglický rozhlas, který vysílal v osm hodin. Chodil jej poslouchat k panu Chocholáčovi, ale my Židé jsme museli být už v osm hodin doma. Tak otec požádal kostelníka, aby dal hodiny o patnáct minut pozadu, aby si mohl rozhlas poslechnout. Mám ale taky doma několik dopisů od lidí, kteří mé rodiče udávali. Listonoš k nám vždycky přišel, ukázal mamince korespondenci a ona z nich ty dopisy vytáhla. Tak se dochovaly dodneška. Byla tu spousta lidí, kteří se snažili pomáhat, ale bylo pro ně nebezpečné vůbec se s námi stýkat.“
Nové Město na Moravě nemělo silnou židovskou komunitu, před válkou zde žily pouze dvě židovské rodiny - Bradyovi a Skutečtí, kteří bydleli také na Vratislavově náměstí a provozovali výrobu likérů. I oni byli původně považováni za lidi „dobré a šlechetné“. Mořic Skutecký byl dokonce členem obecního zastupitelstva a v roce 1936 o něm vyšel v Horáckých listech oslavný článek k jeho šedesátinám. Ani jemu ale nebylo souzeno strávit klidné stáří v kruhu rodinném. Začala válka a Židé se stali nežádoucími. Co na tom, že se navenek nijak nelišili od druhých, byli to prostě Židé. A jako takoví přestali mít právo na život. „Moc jsme se jako rodiny nestýkali,“ vzpomíná Jiří Brady, „židovství u nás nebylo nikdy moc důležité. Byli jsme Češi židovského náboženství a přitom jsme nebyli nijak nábožensky založeni. Každému to bylo zpočátku jedno. Necítili jsme se nijak výjimečně. Já jsem měl kamarády, sestra měla kamarádky, žili jsme moc spokojený život.“
Vzpomínky tryskají jedna za druhou a točí se hlavně kolem rodiny – sestry, matky a otce: „Doma jí všichni říkali Hanička, ale já jsem jí říkal Handa. Byla o tři a čtvrt roku mladší než já. I v Terezíně jsme se snažili být co nejvíc spolu. Ona se starala o mne, já o ni. Jednou za týden jsme tam dostávali buchtu. A ona ji vždy schovala pro mne. Říkala, že ji potřebuji víc než ona. Naše péče byla vzájemná, ale já jsem se za ni cítil zodpovědný. Vzpomínám si, jaké to bylo, když jednou dostala encefalitidu. Měl jsem strašnou hrůzu z toho, že ji přivedu domů a ona nebude normální. Ona se z toho nakonec dostala, ale já jsem v té době prožíval strašný strach. A o svých rodičích jsem také nic nevěděl. Tušil jsem, že asi zemřeli, ale nevěděl. Až když jsem přijel po válce zpět do Nového Města ke strýčkovi, tak jsem se dozvěděl, že rodiče zemřeli a Hana šla do Osvětimi. A zase jsem jen tušil, že pravděpodobně neprošla selekcí. Ale pořád jsem doufal, že nějak zázrakem přežila. Ale jak se pak ukázalo, moje tušení bylo správné.“
A co by chtěl Jiří Brady vzkázat dnešním dětem? „Aby zasáhly všude tam, kde vidí nějakou nespravedlnost. Z malé nespravedlnosti vždycky vznikne velká. Tak se vlastně nacisté dostali k moci. Kdyby se jim zabránilo hned na začátku, tak by k druhé světové válce a celé hrůzné tragédii nedošlo. A nezemřelo by nejen šest milionů Židů, ale ani dalších čtyřicet milionů nevinných lidí.“
Osobnost Jiřího Bradyho působila na všechny, kdo se s ním v Novém Městě na Moravě setkali, velmi příznivým a pozitivním dojmem. „Chtěl bych mít takového dědečka. Je to pán, který je vzhledem ke svému věku a tomu, co prožil, nesmírně vitální. Čiší z něj jakási zvláštní aura, člověka to nutí být mu neustále nablízku. Když je člověk v jeho blízkosti, cítí se velmi příjemně,“ potvrzuje všeobecné pocity Lubomír Šula.
Návštěva Jiřího Bradyho měla ale ještě další pozitivum. Výstava „Zmařené soudy“, která se po svém ukončení v Novém Městě na Moravě stane putovní a bude dětem v nejrůznějších částech naší vlasti vyprávět o životě Haničky a dalších lidí, kteří neměli to štěstí, aby přežili holocaust, se díky Jiřímu Bradymu dostane i za oceán. „Poputuje do Toronta. My předáme panu Bradymu všechny výstavní panely v elektronické podobě, pan Brady zajistí překlad a výstava se tak stane mezinárodní. Ale to už skoro je, protože zájem o ni mají už i na Slovensku, konkrétně v Seredi, kde býval koncentrační tábor, ve kterém se shromažďovali slovenští Židé,“ říká Lubomír Šula.
