Loňský rozhovor s pohodovým malířem z Radňovic probíhal v uvolněné, příjemné atmosféře. S někým, jako je Jan Svoboda, jde povídání úplně samo. A protože už je to téměř rok, co jsme si spolu vykládali naposledy, zajímalo mne, co je u něj nového.

Před nedávnem otevřel svou zbrusu novou výstavní síň, ve které si případní zájemci mohou v klidu prohlédnout jeho obrazy. Na stěnách zde visí díla nová i starší, rozhodně je z čeho vybírat. Je vidět, že Jan Svoboda nezahálí….

 

 

Ve svých obrazech hodně používáte písmenné znaky…

Písmo v obrazech používám už dlouho. Začal jsem jej používat ve velice významné době, na přelomu tisíciletí. Není to vlastně text, spíš by se to dalo nazvat ornamentem. Písmo nic nesděluje. Jsou to všeobecně uznávané značky, které rád do svých obrazů dávám. Velmi přísně ale hlídám, aby nebylo poznat jakékoliv slovo. Když maluji, tak mi samozřejmě hlavou běží myšlenky a některá slova přenáším i na plátno. Ale komolím je tak, aby nebyly poznat.

Lidé tam pak stejně nějaká slova poznávají, naštěstí úplně jiná, než která jsem na plátno vkládal já. Mohou si s tím hrát, hádat různé skryté významy…

 

Kromě písmen se na vašich obrazech často objevují zvířata, třeba sloni.

Slony jsem dříve dělal daleko více než teď. Už mne tolik nebaví. Myslím, že všechnu barevnost a tvarovost slonů jsem už vyčerpal. Od těch naprosto hubeňoučkých až po ty neuvěřitelně tlusté. Proto je už téměř nedělám. To jen sem tam, když mám dojem, že je v mém „slonosloví“ ještě nějaká mezera, tak tam ještě nějakého nacpu.

Jinak zvířata dělám pořád. Teď je jich na mých obrazech možná o něco více, ale o dva měsíce později, tam možná bude více něčeho jiného.

 

 

 
 

 

Neovlivnil vás v zobrazování zvířat tak trochu život na statku?

To ne, to s tím vůbec nesouvisí. Zvířata jsou pro mne spíše archetypální záležitostí. Maluji je hlavně na menší formáty. Na ty větší dávám jiné věci.

 

 

 

Poslední dobou malujete spíše velké obrazy, stává se z vás maximalista?

To snad ne. Ale je pravda, že mne teď větší formáty více baví. Předtím jsem si říkal, že se všechno dá nacpat do malého formátu, tak proč velký. Ale nakonec jsem pochopil, že i velký obraz má své kouzlo. I když vlastně nevím, co se myslí tím velkým formátem. Pro mne je to obraz větší než metr. A takové teď dělám mnohem častěji. Je to to, co teď právě mojí tvorbu posunuje dále. Já mám rád, když se člověk za sebou ohlédne a zjistí, že se pořád nějak vyvíjí. Jen doufám, že nějak znamená líp…. I když byli tu i lidé, kteří znali mou dřívější tvorbu a přijeli si teď něco vybrat. Když viděli, co dělám nyní, otočili se ve dveřích a odjeli. Ale za každého takového odpadlíka přijde minimálně jeden další, kterého dokáže mé současné dílo oslovit.

Možná jsem někdy někomu tvrdil, že ten, kdo dělá velké obrazy, že je dělá z ješitnosti. Ale není to pravda. Musel jsem k tomu pomalu dospět, ale názor jsem změnil.

Je zajímavé, že objekty, které dávám na velká plátna, musí být mnohem přesnější, než na těch malých. Nevím, proč tomu tak je, ale na velkých plátnech není děj tolik epický jako u menších. Je to tam prostě jaksi zjednodušené.

 

Takže s novým formátem přicházejí i noví zákazníci?

Ano. Velký formát potřebuje velké prostory. Kolikrát se až divím, že to lidé mají ještě kam dát. Ale evidentně mají. Některé své zákazníky znám. Znám i ty byty nebo domy, do kterých obrazy kupují a vím, že už tam fakt místo není. A oni zase přijdou a koupí další. Všechno přeuspořádají a ony se tam ty obrazy nakonec zase vlezou. Často jim navrhuji, ať zazdí okna, že jim tak přibude další využitelná plocha.

 

Je nějaký rozdíl mezi zákazníky, kteří si přijdou koupit malý obraz nebo velký obraz?

To se poznat nedá. A ono to ani tak není. Člověk si třeba koupí jeden velký obraz a pak už si kupuje jenom malé, protože by tomu velkému už nemělo nic konkurovat. Navíc v bytech je většinou prostor pouze na jeden velký formát. Ale je pravda, že velké obrazy kupuje jiný typ lidí. Jsou odvážnější.

Ale nedá se to poznat. Jednou taky za mnou přišel pán, který vypadal tak, že si jde koupit dárek pro manželku. A on koupil tři obrovské obrazy.

 
 

 

To určitě potěší…

Samozřejmě že to potěší. Ale takový nákup chce odvahu a také poměrně jasnou představu o tom, jak má vypadat byt, do kterého zákazník obraz kupuje. Byli tady lidé ze severní Moravy, kteří si vybírali velký obraz. Přijeli třikrát nebo čtyřikrát než si vybrali. Vždycky přijeli, obhlédli obraz a rozhodli se, že počkají na další. Konečně jsme se na jednom domluvili, ale když se naposledy prošli ateliérem, objevili ještě jedno plátno. To nakonec zvítězilo. Obraz jsem jim vezl domů sám, protože neměli dostatečně velké auto. Když jsem viděl jejich byt, musel jsem uznat, že opravdu nečekali marně. Všechno měli naprosto dokonale sladěné. A ten obraz tam prostě seděl. Zde se dalo snadno pochopit význam velkého obrazu.

 

Možná i tohle přispělo ke změně vašeho názoru na velké obrazy. Měníte názory často?

Člověk, který názor nemění, ustrne. Někdo se chlubí tím, že své názory nemění, ale to by spíš měl být zalezlý v koutku a nikde to neříkat. Přece nemůžu mít od patnácti let pořád stejné názory, to je hloupost. Procházím přece nějakými zkušenostmi a vývojem.

 

Jaký je rozdíl mezi názory patnáctiletého Jana Svobody a toho současného?

Když mi bylo patnáct, tak jsem si myslel, že svět byl stvořen pouze kvůli tomu, aby mne bavil. Anebo abych já bavil ty ostatní. Byl jsem ze všeho nejvíc komediant, chtěl jsem dělat něco okolo herectví. Teď by se to dalo nazvat bavičstvím. Celý svět byl pro mne jednou velkou zábavou.

Dnes už je to trochu jinde. Svět je spíš hrou a hra nemusí být vždy zábava. Je lepší, když je, ale to se ne vždy povede.

 

 

 
 

 

Divíte se někdy své mladické hlouposti nebo nerozvážnosti?

Ani ne, ale jde spíš o to, že si některé věci nepamatuji. Já jsem teď ve věku, kdy se lidé chtějí scházet. Mí spolužáci neustále organizují nějaké srazy. Na nich se pak vyprávějí různé historky, ke kterým se všichni hrozně rádi vrací. Možná proto, že už se jim ten život nezdá tak zábavný. Mně se naopak zdá pořád bezvadný. Ale chtěl jsem mluvit o vzpomínkách. Spolužáci mi vždycky vyprávějí nějakou historku a já na to říkám: „A byl jsem tam taky?“ Tvrdí, že byl, takže asi jo.

Vždycky jsou v životě člověka věci, které by třeba i rád nějak pozměnil. Ale v té době měly nějaký smysl. V Sedmi statečných vypravuje někdo o chlapovi, který se svékl do naha a skočil do trní. A když se ho ptali proč, tak jim, řekl: „Zezačátku se mi to zdálo jako dobrý nápad.“ Tak já jsem ty věci taky dělal proto, že se mi to zezačátku zdálo jako dobrý nápad. I když to nakonec třeba byla úplná hovadina.

Navíc si na negativní hodnocení sám sebe dávám trochu pozor. Když už člověk něco pokazí, tak mu rozhodně nepomůže, když si ještě bude sám nadávat. Prostě si řeknu, že to příště udělám líp. A když ne příště, tak přespříště. Nebo alespoň po tisící se trefím…

 

Takže žádnou tragédii neberete až tak vážně..

Snad ne. To by mě vyděsilo, kdybych bral něco moc vážně. Všechno je to hra. A já jsem taky se vším tak nějak smířený.

 

Stalo se vám někdy, že vám kupec radil, jak máte obraz dodělat?

No jéje. Stává se to. I když ne tak často u obrazu, spíše u rámu. Moje obrazy jsou barevně sladěny s rámem, který si také dělám sám. Mám jich několik druhů, ale lidé si často zvyknou na jeden a ten vyžadují. Většinou mne ale nenaštvou, tak daleko to nenechám dojít. Jejich názor rychle utnu, protože obraz je můj a když si myslí, že to umí líp, tak ať si namalují svůj. Můj obraz se musí hlavně líbit mě. To je výtvarné pravidlo číslo jedna. Jsem rád, když se líbí i ostatním (někdo mne živit musí), ale pokud se jim nelíbí, tak nejsem ochoten pro to nic udělat.

Stalo se mi ale taky, že měli požadavek na změnu rámu a musím uznat, že byl dobrý. Jednou to dokonce došlo tak daleko, že jsem si nevěděl rady s rámem. Předělával jsem ho mockrát a pořád to nebylo ono. Tehdy došli do ateliéru taky nějací lidé a já jsem jim vykládal, že mám pořád problém s jedním rámem. A oni se podívali a řekli: „Tak to udělejte takhle.“ A opravdu to bylo ono.  

Kromě kupců ale radí i galeristi. Těm se zase líbí barevné obrazy a tak se často ptají: „nemáte tam něco barevnějšího?“ A já je vždycky zklamu. Nemám. Ale ani oni sami často neví co se rychleji prodá. Jde spíše o pocit z obrazu. A já do nich nějaké pocity vkládám, mnozí je tam najdou. No a když jim právě ten konkrétní pocit chybí, tak jim nezbude nic jiného, než si jej koupit spolu s obrazem.

 

Když máte černou náladu, tak jsou i vaše obrazy černé?

Ne, já černou náladu nemívám. A kdybych se k ní přece jen blížil a měl náladu třeba tmavošedou, tak nemaluji. Někteří do obrazu nacpou všechno, ale já se snažím být odpovědný za to, co dělám a maluji jenom tehdy, když jsem minimálně v přijatelné náladě.

 

Já když čtu nějakou knížku, tak ve mně často dlouho přetrvávají pocity, které z ní načerpám. Stává se vám to také? A pokud ano, přenášíte to do svých obrazů?

Do obrazů to určitě nepřenáším, ale jinak to stejně funguje i u mne. Když mne nějaká knížka dostane, tak to člověka samozřejmě ovlivní. Ale že by se to odráželo na obrazech, to ne. Na nich se neodráží ani roční a denní doba. V podstatě na nich nepoznáte nic, kromě nějakého mého pocitu. Já dělám obrazy v cyklech, pracuji souběžně na několika z nich. Nanáším barvy a když  zaschnou, tak je určitým způsobem vytírám. A než zaschnou, to nějakou dobu trvá. Mezitím dělám na dalším plátně.

 

Co čtete?

Teď čtu nějakou fantasy, ty mám hodně rád. Je to vlastně taky poměrně nový žánr, taky si na něm spisovatelé zkouší něco, co předtím nemohli. Ale ani nevím, jak se to jmenuje a kdo to napsal. Tyhle věci jdou tak nějak mimo mne.

 

A co hudba?

V ateliéru mám počítač a tak jsem si teď nechal nahrát nějakých pětadvacet alb Beatles, Pink Floyd, Queen. A bude toho ještě víc. Jinak mám moc rád minimalistickou muziku, ta mi hodně vyhovuje. Mám třeba skoro celého Phila Glasse. Ale nejvíc mne asi oslovuje kvalitní rocková muzika. Dříve jsem víc poslouchal jazz, ale ten teď už téměř neposlouchám. Už jsem na něj líný.

No a z těch českých…. Nohavicu mají rádi všichni, stejně tak i já. Ale potěší mne třeba Vlasta Redl, Buty, Plíhal, Michal Prokop, Luboš Pospíšil. A líbí se mi i lidová muzika, ale to pouze z Horňácka.

Při práci moc neposlouchám, protože jsem zjistil, že to vlastně vůbec nevnímám. Hudbu spíš poslouchám v autě. Ve chvílích volna mě víc přitahuje film. Zajímá mne totiž, co řeší a čím se zabývají lidé na této planetě. V těch příbězích si člověk vždycky může něco najít.

 

Mezi vaše další koníčky patří i alternativní zdroje energie…

To ano, v téhle oblasti se pořád něco děje. Nedávno u nás přibyly další sluneční kolektory. A ačkoliv jme ve výšce 650 metrů nad mořem a v chladné části Vysočiny, přesto tento systém dokázal vytopit na jaře celý dům.

Chtěl jsem stavět i větrnou elektrárnu, ale po návštěvě firmy, která se těmito zdroji energie zabývá, jsem celou věc rychle uzavřel. Pochopil jsem, že to pro mne nemá žádné využití. Jsem celkem rád, protože se už o to nemusím vůbec zajímat. Když teď nějakou větrnou elektrárnu vidím, tak nezůstanu v úžase stát. Nechává mne v klidu.

Ještě mám ve hře jiný alternativní zdroj, ale to si zatím nechám pro sebe.

 

 

A co váš neekologický koníček – auto?

Své největší auto jsem prodal – abych si moh koupit ještě větší. Ale i tenhle neekologický koníček se pomalu mění na ekologický, protože auta budou jezdit na plyn. I když jsou to opravdu velká auta, přesto budou jezdit ekologicky. Ale velká auta nemám jen tak pro nic za nic, já jejich rozměry využívám naplno. Málokdy jedu autem bez obrazu. Furt s sebou nějaké tahám. Auta jsou dokonale využitá. Ale že bych se jel jen tak někam podívat, to ne.

 

Nejezdíte na výlety?

To ani omylem.

 

Ani na kole?

Kolo by bylo bezvadné, ale není kdy. I na něm jezdím minimálně.

 

Pořád máte spoustu práce, jak odpočíváte?

Když mi to vyjde, tak si na chvíli někam zalezu a na půl hodiny usnu. Pak ještě večer u televize. Pustím si nějaký sport a den se ze mne pomalu vyplavuje. Vlastně je to tak, že televize mi pomáhá odpočívat.

 

Když jsem přijela a viděla před vaším domem obrovskou lípu a pod ní lavičku, nemohla jsem se zbavit dojmu, že právě tohle je ideální místo na odpočinek. Užíváte si posezení ve chladném stínu prastarého stromu?

To mne teprve čeká, zatím tam nechávám sedat strýčky a tetičky. Ale teď se docela těším na léto. Máme tu nový rybníček ke koupání a mne baví hrát si s vodou nebo ve vodě. Až bude vedro, tak tam hupsnu a budu si přerovnávat kamínky. Už teď tam chodím pozorovat potápníky, co dělají. To mne zase v létě určitě zpomalí. Ale ono je to těžké. Moje práce, i když tomu, co dělám, ani nemůžu říkat práce, mne baví. Ale od rána do večera se opravdu dělat nedá. Přece jenom je to velice vyčerpávající.  Člověk neustále sám sebe vkládá do obrazů. A to nelze dělat deset hodin denně. Je potřeba energii nechat sebou protékat, je to oběživo. Jinak by se mohl vyskytnou nějaký problém, ať už tělesný nebo duševní.

 

Jak si představujete ideální dovolenou?

Jednou jsme byli v Řecku a bylo to skvělé. Je dobré to všechno opustit a na čas vypnout. Bezvadné je i moře, mám ho taky moc rád. Ale….. Ale ta cesta tam a zpátky a to organizování kolem….. Když by mne někdo vzal a přesadil k moři, tak by to bylo fajn.

Dovedu si představit i dovolenou tady. Prostě jen tak chodit přírodou.

 

A chodíte?

Ano, chodíme. Nebo se aspoň snažíme. Máme třeba rádi Beskydy.

 

A co Vysočina, znáte ji?

Tu neznám vůbec. Nebudu nikomu nic nalhávat. Ne že bych nikde nebyl. Ale nevím, kam přesně která stezka vede ani co je tam zajímavého. I když každoročně věnuji nějaký čas chození po kopcích Vysočiny.

 

Nosíte si odtud inspiraci?

To ne. Leda kdybych viděl něco výrazného, třeba zemětřesení. Ale takové to očarování těch tradičních malířů – krajinářů, to neznám.

 

Co přátelé a kamarádi?

Tak tohle není zrovna ideální téma. Ale zkusím to. V posledních šesti letech docházím do jedné filosofické školy, která mne velmi ovlivňuje a velmi mi také vyhovuje. Tím, jak odtamtud přejímám nové názory, tak se i já pomalu měním. A pak se stává, že s některými kamarády ztratím společná témata. Takže o ně vlastně přijdu. Tam to ale není jak u klientů, že by za každého odešlého přišel další. Naopak. Nepřichází nikdo. Takže okruh lidí, se kterými se stýkám, je menší. Ale nevadí mi to. Jakmile jsem začal chodit do zmíněné školy, tak jsem jim přestal zapadat do jejich škatulky srozumitelnosti. Možná mne i někdo považuje za blázna. Prostě to tak je. Mám pocit, že jsem už příliš starý na to, abych promarnil několik hodin mluvením o něčem, co mne vůbec nezajímá. To vyplynulo z mé změny myšlení a možná i s věkem.

 

A o čem si povídáte s těmi, co zůstali?

Ti mají svůj názor a nemluví jen tak, o ničem. Mne baví, když třeba někdo vykládá o své práci. A já vím, že ji dělá rád. Musí to mít nějaký obsah, smysl, musí z toho být cítit nějaká nálada. Znova se vrátím k filosofické škole, kterou navštěvuji. Jedna z jejich zásad je, že názory druhého jsou pro něj tak důležité, že bych je i já měl respektovat. Tím se řídím. Jde vlastně o vzájemném pochopení.