Bilboard

Bilboard

A je tu zima. Poznal jsem to nejenom podle čerstvého sněhu, ale jak si tak drandím autem po náměstí padl mi do oka tradiční bilboard oznamující, že i letos se bude konat Zlatá lyže Vysočiny.  

Byl jsem hrozně zvědavý, jestli je to jako každý rok stlučený s nehoblovaných prkýnek a ono jo. Nevim jestli je to leností, nebo pocitem, že je to dostačující, každopádně to vypovídá o zvláštním vztahu místních k této sportovní akci. Na jednu stranu jsme hrdí, že tady tato sportovní událost je a na druhou stranu se k ní chováme jako by se nás netýkala. Tato rozpolcenost mne zaráží již několik let a dumám čím by to mohlo být. Zajímalo mě jestli je to jen fenomém Nového Města, nebo ne.

Prošel sem se po netu a zjistil, že v České republice je to všude více méně stejné. A abych napsal pravdu pro srovnání jsem se jen podíval na pár známých alpských velikánů, tak můj závěr není až tak objektivní. Nicméně přišlo mi, že pořadatelská města jsou více provázána se samotným závodem. Jak službami pro samotný závod, tak pro jeho doprovodné jevy, jako služby pro fanoušky, ubytování kavárny, suvenýry a v neposlední řadě samotné udržování setrvačnosti jediného závodu po celý rok a na jeho proslulosti zakládat další podniky.

Začal jsem dumat proč existuje takovej rozdíl. Vždyť všechny větší závody začínaly jako akce nadšených dobrovolníků a zprofesionalizovaly se až teprve nedávno. Došel jsem k závěru, kterej je prosím velmi subjektivní. Jedná se o to, že profesionalizace těchto podniků v normalnim světě procházela pozvolna a zcela přirozeně. Ze začátku je nadšenost, pokud se závody povedou, začínají se rozrůstat a je třeba jim věnovat čím dál více času a v ten moment začíná ona profesionalizace. Zná te to, musíte se nějak živit a času je málo, a tak lidi odchází a věnují se svému byznysu, ale pár lidí zůstává a ti se taky musí nějak živit. Začínaj schánět sponzory a profipořadatelství je na světě. Jenže přirozeně vyvíjející se společnosti staré vazby zůstávají a tak se stane, že i odevšiší bývalí pořadatelé můžou svůj byznys spojit se závodem a tak potom z celého podniku může profitovat celé město.

U nás bohužel tento přirozený vývoj zničila vláda jedné strany. Celých 40 let závisela zlatá lyže na většině dobrovolníků a pár státních zaměstnanců, o vlastním byznysu nemohlo být ani řeči. A tak po přelomu v roce 89 nebylo na co navázat. Z toho vznikla najednou znatelná propast mezi pořádáním závodu a profitem celého města. Následně začala vznikat nevraživost místních k najednou profesionálním pořadatelů a rozkol byl na světě.

Naštěstí můžu tento sloupek zakončit optimisticky. Pořadatelé si začali uvědomovat, že bez podpory místních to opravdu nepůjde a občané zas na druhou stranu, že bez vlastního přičinění k profitu nepřijdou. Začíná se tu objevovat spolupráce a to znamená, že vztahy se začínají narovnávat a to je dobře. Jen ty nehoblované latě mě každoročně zatím pobaví.