Profesor Vladislav Bláha vystoupil v předvečer prvního jarního dne v sále Základní umělecké školy Jana Štursy v Novém Městě na Moravě.   

Vynikající kytarista, vítěz několika mezinárodních soutěží, předseda České společnosti klasické kytary, pedagog JAMU a Konzervatoře Brno a umělecký ředitel Mezinárodního kytarového festivalu Brno vystupoval ve více než třiceti zemích světa. Získal mnoho ocenění a byl také v roce 1996 jmenován čestným občanem města Dallasu. O jeho vynikajících schopnostech svědčí i to, že mu své skladby věnovalo dvacet sedm skladatelů ze šestnácti zemí světa.

 

Absolvent brněnské Konzervatoře, Vysoké hudební školy F. Liszta ve Weimaru a VŠMU v Bratislavě koncertuje nejen sólově, ale i v duu nebo kvartetu. Vladislav Bláha nahrál devět samostatných CD a na dalších šesti se podílel.

Je až k nevíře, že se organizátorům podařilo brilantního kytaristu zlákat pro vystupování v Novém Městě. „Profesora Vladislava Bláhu se nám podařilo získat díky panu učiteli Mrlíkovi, který na zdejší škole vyučuje hru na kytaru poněkud netradiční metodou. Ten byl s dětmi pozván do Brna na takzvané „Kytarové soboty“, což je vzdělávací program pro pedagogy ZUŠ. Tam se seznámil s panem profesorem Bláhou. Na dotaz, jestli by nebyl ochotný vystoupit v naší škole, odpověděl pan profesor kladně a tak jej tu dnes můžeme přivítat,“ objasnila ředitelka ZUŠ Eva Nepustilová.

Vladislav Bláha se novoměstskému publiku představil několika skladbami, z nichž některé byli dokonce předpremiérami. Hrou na kytaru, doprovázenou příběhy, které se vážou k jednotlivým kompozicím, dokázal zaujmout nejen dospělé, ale i menší posluchače.

 
 

Našla si kytara vás nebo jste si našel vy kytaru?

Spíš bych řekl, že kytara si našla mě. Můj otec na ni hrával, ovšem pouze amatérsky. Dokonce byl zamlada i členem dvou amatérských kapel. Často s námi doma zpíval, což je myslím velice dobré pro budoucího muzikanta. Později přihlásili rodiče mne i mou starší sestru do kytary, ovšem tam jsme moc dlouho nevydrželi. Chodili jsme oba do jedné hodiny a nebylo to pro nás až tak zajímavé. Tak jsme tam chodit přestali. A v deseti letech, aniž to rodiče tušili, jsem se šel sám přihlásit do kytarového kurzu. Měl jsem štěstí na dobrého pedagoga a od té doby se zabývám pouze klasickou kytarou.

 

Kdesi jste řekl, že pedagogická činnost je vaší pojistkou pravidelného příjmu. Znamená to, že by vás jenom koncertování neuživilo?

 V současné době je problematické uživit se pouze koncertováním. Příležitostí už není tolik, kolik bylo třeba v osmdesátých letech dvacátého století, kdy kytara prožívala obrovský boom. I když samozřejmě koncertů mám stále dost, hlavně v zahraničí. Teď zrovna jedu na své deváté turné do Spojených států, kde mimo jiné zahraji i svůj stý koncert v USA. Ale hrávám i jinde. Každoročně navštívím pět až deset různých zemí, koncertuji u nás i v zámoří.

Přesto člověk nikdy neví, co se může stát. A navíc pokud mám dobrého žáka, pak mne skutečně těší předávat své zkušenosti dál a mám radost, když se mu pak něco povede. A když můj žák vyhraje třeba cenu na mezinárodní soutěži, pak i já mám veliký pocit úspěchu.

 

 

 

Je nějaký rozdíl mezi publikem u nás a v zahraničí?

To bych neřekl. Je to podobné jako u nás. Někde je publikum živelné a radostné a jinde naopak mnohem méně otevřené. Ale to kolikrát souvisí i s prostředím. Když je příjemné, intimní atmosféra a nádherná akustika, pak se i lidé cítí dobře a podle toho reagují. Naopak, když jsou v sále bílé zářivky, hluchá akustika, krátký tón a dokonce i zima, pak se publikum podle toho chová a tváří. Jestliže jsou ideální podmínky, pak si to posluchači užijí, ať je to v Japonsku, Mexiku, USA nebo třeba u nás na Moravě.

 

Jak se vám hrálo v Novém Městě na Moravě?

Hrálo se mi velmi dobře, protože i přes to, že tam byla spousta malých dětí, tak všichni velice pozorně poslouchali. A podle rozzářených tváří mám pocit, že se jim to velice líbilo. Není nic horšího, než když se po skladbě zvednu ze židle a vidím, že se lidé tváří rozpačitě. To se pak necítím zrovna nejlíp. Ale když vidím, že se to publiku líbí, pak se mi i lépe hraje.

 

Většina lidí má kytaru spojenou spíše s brnkáním u táboráku. Hrajete taky někdy takhle?

Ano a dokonce velice rád. Vždycky jednou za rok jdu na trampský potlach, který pořádá jeden můj kamarád v jižních Čechách u Písku. Tam jezdí spousta trampských kapel a třeba i Pepa Fousek, herečka Táňa Fischerová, Štěpán Rak, jeho syn Matěj Rak nebo Jan Kryl, bratr Karla Kryla. S tím jsme velcí kamarádi, teď zrovna mu zhudebňuji nějaké texty.  Velice rádi se tam setkáváme, zahrajeme a zazpíváme si. Rád si zahraju i u ohníčku na chatě, dokonce když jsem studoval, tak jsem byl dva roky členem jedné country a folkové kapely. Ale pak jsem odešel do Německa do Weimaru a s kapelou jsem skončil.

 

Nelze si nevšimnout, jak něžně se dotýkáte svého hudebního nástroje. Je to tím, že je kytara rodu ženského?

Nad tím ani nepřemýšlím, jestli je ženského nebo mužského rodu. Spíš je to proto, že je to nástroj, se kterým žiji. Je to taková má celoživotní družka, která mne nikdy neopustí. Navíc je to vzácný a cenný nástroj, těžko bych hledal druhý takový. Velice mne hudebně uspokojuje po stránce tónové. Vyrobil jej Jeroen Hilhorst z Holandska a jsem velice rád, že tuto kytaru mám.

 
 

 

Máte i jiné nástroje?

Na koncertování mám tuto jedinou kytaru. Pak mám ale další dva nástroje, které si beru, když jedu někam na dovolenou nebo na cvičení. A ještě mám sbírku asi dvaceti kytar z devatenáctého století. Sbírám je hrozně rád. A i když se říká, že kytara s věkem ztrácí zvuk, já si to nemyslím. Všechny kytary, které mám ve sbírce, krásně zní. Jestliže byl nástroj vyroben z dobrého materiálu a skvělým mistrem, pak je to na něm znát. Samozřejmě, že jednou za padesát let tam musí být udělána generální oprava.

V městečku Vermillion v jižní Dakotě je jedno z nejlepších muzeí hudebních nástrojů na světě. A mají tu vystavenu i jednu ze dvou kytar Antonia Stradivariho. Když jsem v tomto městě hrál podruhé, tak mi ředitel muzea dovolil vzít si tuto kytaru na chvíli do rukou. A musím říct, že přestože byla vyrobena v roce 1700, tak zněla.

Jakým způsobem relaxujete?

Po pravdě řečeno v poslední době nemám na relaxaci moc času. Vyučuji na Konzervatoři Brno a na JAMU, koncertuji a hodně času mi zabírá i příprava Mezinárodního kytarového festivalu. Ale když mám přece jen trošku času, tak pěstuji bonsaje. A mám taky akvarijní rybičky. To je asi tak všechno, na co mi vyjde čas.