Je osm hodin večer. Pacienti na interním oddělení novoměstské nemocnice se pomalu chystají ke spánku. Všude vládne ticho a klid. Tentokrát je to ovšem klid před bouří. Nic ale zatím nenasvědčuje tomu, že se schyluje k dramatu.

V půl deváté z pokoje vychází postarší muž a s nožem v ruce zaútočí na zdravotní personál. Tvrdě se dožaduje navrácení svých věcí a propuštění z nemocniční péče. Sestry se jej snaží uklidnit, ale tím jen přilévají olej do ohně. Rozzuřený pacient není ochotný přistoupit na jakýkoliv kompromis. Chodí po odděleních, křičí a ohrožuje nejen sestry, ale i pacienty.

Pojednou přichází nečekaná pomoc. Výtahem přijíždí dvaatřicetiletý sanitář z chirurgického oddělení Radek Vaculík.

„Jakmile jsem otevřel dveře od výtahu, uviděl jsem pacienta, který na mne napřahoval nůž. Říkal jsem mu: „co to děláte?“ a on na mě začal strašně řvát a někde za ním křičely sestry „Pozor, má nůž!“ Snažil jsem se jej přesvědčit, aby nůž odložil. Ale on vůbec neposlouchal a vyhrožoval, že nás všechny zabije. Pak odešel od výtahu k pokoji, ve kterém leželi pacienti po dialýze. Tam zůstal asi tři minuty, báli se jej pacienti i sestry. Nakonec jsem se na něj vrhl  holýma rukama a podařilo se mi povalit ho na zem a chytnout za ruku, ve které svíral nůž. Nechtěl jej pustit, ale nakonec se mi přece jen podařilo mu nůž vzít.“

A pak přijela policie?

„Policie přijela asi až po deseti minutách. Pacient už byl o něco klidnější. Policisté pak pomohli s jeho  převozem do psychiatrické léčebny do Jihlavy.“

Nikdo jiný se neodvážil pacienta odzbrojit?

„Ne, všichni se ho báli. Sestry i zřízenec, který na interním oddělení slouží. Kdyby nebylo mě, tak nevím, jak by to všechno dopadlo.“

Jaké jste měl pocity, když se otevřely dveře výtahu a před vámi stál ozbrojený muž?

„Nejdříve jsem nevěřil vlastním očím. Ale strach jsem neměl. Říkal jsem si buď já, nebo on.“

Vy nepatříte zrovna mezi nejvyšší, jaký byl váš protivník?

„Vážil asi sto kilo a měřil okolo sto osmdesáti centimetrů. Byl robustní. Já naopak měřím sto sedmdesát centimetrů a vážím sedmdesát kilo. Byl proti mně ve výhodě, ale nebál jsem se.“

Jak dlouho už pracujete v novoměstské nemocnici?

„Jako sanitář pracuji na chirurgickém oddělení už třináct let.“

A měl jste za tu dobu nějaké podobné negativní zkušenosti s pacienty?

„Někteří pacienti bývají agresivní, hlavně v pátky a soboty. To se konají zábavy a různé oslavy a ti, které k nám přivezou, jsou pak většinou pod vlivem alkoholu, perou se s námi na rentgenu, odmítají se snímkovat a také nechat ošetřit. Musíme je neustále hlídat a usměrňovat. A v poslední době agresivních pacientů přibývá. Navíc je nás málo, v noci slouží na každém oddělení jenom jeden zřízenec. A na ostrahu nemá nemocnice peníze.“

Z tohoto pohledu je nejklidnějším oddělení asi dětské…

„Přesně tak. Tam se nic neděje. A naopak nejhorší na agresivní pacienty je chirurgie a interna.“

Máte nějaký kurz sebeobrany?

„To nemám a zatím jsem ho ani nepotřeboval.“

Kdyby se takováto situace znovu opakovala, reagoval byste stejně?

„Příště bych určitě reagoval stejně. Pokud by došlo znovu k něčemu takovému, nezaváhal bych.“

Odvážného sanitáře potkávají pacienti v novoměstské nemocnici denně. Většina z nich ovšem vůbec netuší, že se tento nenápadný člověk postavil ozbrojenému muži jen tak, s holýma rukama. Je dobré vědět, že se takoví lidé stále pohybují mezi námi…..

Vysočina,  Nové Město na Moravě