Krajina žen

Krajina žen

Půvabnou vernisáží byla otevřena výstava malířky a ilustrátorky Vlasty Švejdové v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě.   

Úvodní slovo patřilo dvěma klarinetům a fagotu a poté pokračoval šarmantní Vojta Zikmund. Podařilo se mu vyloudit úsměv na tváři všem přítomným včetně samotné malířky.


 
 



 Obrázky Vlasty Švejdové znají malí i velcí. Starší generace si jistě vzpomene na humoristický časopis „Dikobraz“, jehož nedílnou součástí byly kresby právě z pera Vlasty Švejdové.  Ale ani mladší generace nejsou ochuzeny o potěšení z její tvorby. Vždyť ilustrovala přes osmdesát knížek,  zejména pro děti. A její obrázky naleznou školáci i v několika učebnicích.


Rozevláté vlasy, doširoka otevřené, překvapené či zasněné oči, něha a nezměrná dávka fantazie, to jsou charakteristické znaky obrázků Vlasty Švejdové. Obrázků plných dětí a hlavně žen.









Proč ženy?

Děti a žena, to k sobě patří. Někdy jsou to i zvířátka nebo ptáčci. Vypadá to, že chybí muž, ale pro mne nejsou muži až tak inspirující.

 
 


 
 


Co malujete nejraději?

Jakékoliv lidské situace. Ale protože jsem matka a také babička, tak velice ráda maluji veškeré rodinné záležitosti. Ženy, děti, rodinu.


A naopak, které téma byste malovat nechtěla?

Já jsem po revoluci, když vznikala nová nakladatelství, asi sedmkrát ilustrovala knížku „Jak šlo vejce na vandr“. Po osmé už jsem to ilustrovat opravdu nemohla. Ale díky tomu zase vznikly dvě nové knížky, u nichž jsem i autorkou textu, a sice „Kaštánek“ a „Na hradě už nestraší“. Potřebovala jsem si odpočinout a začít s něčím jiným.


Mladší generace vás má spojenou především s ilustracemi dětských knížek, co vy a děti?

Já a děti, to je kapitola sama pro sebe. Dá se říci, že už druhá generace dětí vyrostla na mých obrázkách. Jsem za to vděčná. A jsem vděčná i za to, že jsem mohla dělat dětské učebnice. Tady byla příležitost oslovit najednou všechny děti a to je pro mne velice důležité.



 
 


Malujete raději pro děti nebo pro dospělé?

Já jsem začala v „Dikobrazu“, čili tam se můj výtvarný styl oprostil od zbytečností. Měla jsem předpoklad stát se ilustrátorkou určitých tematických věcí – úsměvných příběhů, dětských knížek. Spoustu let jsem pracovala v oblasti dětské a novinové ilustrace, ale poslední dobou jsem ráda, že se mohu vrátit tam někde k začátkům a dělat věci, které jsou volné a nejsou svázané textem. Ale po určité době budu zase ráda, když dostanu text a budu moci ilustrovat knížku.

 
 

 
 


A nedělají vám někdy problémy ilustrace k textu? Jsou tu určité mantinely, které nejdou překročit…

Text svazuje, ale já si myslím, že mám dost velkou empatii vcítit se do něj. Minulý rok jsem ilustrovala knížku paní Liběny Skálové určenou pro třetí třídu a docela dobře jsem se zadaptovala, i když moje parketa jsou spíše prvňáčci nebo předškolní věk.

Nejvíce svazují učebnice. Musí se respektovat přísné pedagogické podmínky, to znamená, že nemůžu namalovat jakéhokoliv ptáčka, ale musí to být pěnkava nebo sýkorka. Děti musí mít už od první třídy zafixované, o koho konkrétně jde. Ale dělala jsem to ráda.

Stále toužím po kvalitních knížkách, ale ty jsou velice špatně honorované. Výroba je velice drahá a dětská nakladatelství pak bojují s ekonomickou částí. Knížka musí být dostupná i pro rodiče s větším počtem dětí.

 
 

 
 


Vy jste z Brna, jaký je váš vztah k Vysočině?

Velmi vřelý. Mám tu už přes dvacet let vdanou dceru a také čtyři vnoučata. Takže mezi mnou a Vysočinou vznikl velice úzký vztah. To je vidět i z názvů některých obrázků, třeba „Jak rostou kočičky na Vysočině“ a jiné.


A přání nakonec?

Mým přáním je udělat jednou opravdu velikou výstavu. Takovou, aby se dotkla co nejvíce lidí a hlavně žen.

 
 


A já bych snad jen přidala jedno přání pro nás. Ať má paní Vlasta Švejdová okolo sebe pořád spoustu inspirace, aby mohla namalovat ještě hodně krásných obrázků.