Za temným oknem, v květníku sivém, hrubý a špičatý mračil se kaktus. Jednoho jitra červený z lodyhy vyrazil kalich, červený květ. Byl u nás básník, co jiné měl oči, co měl rád vonné a nádherné růže. Distichem zvučným pochválil růži a odsoudil pyšně ten rudý květ. Jsou duše drsné, co samy šly žitím, hroty a ostny je zalily vrchem. Co měly v srdci? Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci, hleď, rudým květem...Kdo by neznal báseň Červený květ od Petra Bezruče. Jeden z mála básníků, který opěvuje nádheru těchto pichlavých krasavců.

V poslední době se kaktusy stávají tak trochu módní záležitostí. Snad jen v málokteré domácnosti nenajdete ani jednoho z jejich zástupců. Spíše naopak. Mají sice ostny, ale dokážou potěšit květem stejně, jako tolik opěvovaná růže, možná i více. A konec konců i růže může poranit svými trny.

Kaktusy má sice doma kde kdo, ale takovou nádhernou sbírkou, jakou vlastní Jiří Binder z Bystřice nad Pernštejnem, se může pochlubit pouze málokdo.

Jak dlouho už pěstujete kaktusy?
Prakticky od svých deseti, takže už čtyřicet osm let.

Pamatujete si ještě, který byl první?
Určitě nějaká opuncie. Jako kluci jsme je vždycky buď od někoho dostali nebo získali od zahradníka. Žádná literatura o pěstování kaktusů tehdy nebyla, takže naše začátky byly vskutku pionýrské. Na radu jsme chodili kam jinam než k zahradníkovi. Ten musel, podle našeho názoru, umět všechno. Ale protože zahradník toho věděl o kaktusech asi tolik, co my, tak řekl: „kaktusy potřebují teplo a teplo a teplo." A mě nenapadlo nic jiného, než milé kaktusy uložit na kamna.

A jak dopadly?
Mizerně.

A další pokusy?
Ty na nějaký čas ustaly. Pak jsem se ale zase ke kaktusům vrátil. To už se sem tam objevila i nějaká literatura. Semena jsem začal nakupovat buď od starých kaktusářů nebo od montérů, kteří jezdili ven, třeba na Kubu nebo do Ameriky. Ti vozili kaktusová semena a tady je rozprodali. A čeští kaktusáři je vysévali do zavařovacích lahví. Ze sta semen dokázali vypěstovat devadesát semenáčků. Tak se taky stalo, že některé rostliny, které už jsou v přírodě vyhubené, je možné najít ve sbírkách českých kaktusářů.

Mluvil jste o tom, že kaktusy potřebují teplo. To ale asi není vždy pravidlem.
To ne, některé snesou poměrně velkou zimu. Třeba opuncie jsou schopné nezmrznout ani při mínus čtyřiceti stupních. To není žádná choulostivá kytička. Jiné kaktusy zase naopak snesou značně vysoké teploty.

Já jsem měla doma kaktus, který mi nikdy nekvetl. Jednou v zimě jsem ale zapomněla zavřít okno a kaktus si vyzkoušel na „vlastní kůži", jak vypadá zima na Vysočině. A nejenže nezmrzl, ale na jaře mi dokonce vykvetl. Mělo to nějakou souvislost?
To mělo. I já mám některé druhy, které donutit kvést je umění. A některé z nich právě vyžadují studené zimování, musí nejprve doslova zmrznout. Pak teprve krásně kvetou.
Ale také se říká, že když kaktus dlouho nekvete a pak najednou vykvete, tak že to taky není dobré. Každá rostlina údajně než má zahynout, tak raději zakvete, aby měla potomstvo. A pak zahyne. Takto to třeba dělají agave. Vykvetou a zahynou. Ale mezitím už mají kolem sebe plno malých rostlinek.

Bavili jsme se o květech, co plody? Máte kaktusy s jedlými plody?
Také. Jsou to plody mammillarií. Kvetou takovým věnečkem květů a další rok nebo za půl roku vyrazí červené plody. A ty jsou jedlé. Mají kyselou chuť, některé jsou kyselejší, jiné méně. Uvnitř plodů jsou černá semínka. Já jsem naučil tyto plody jíst vnoučata a tak když přišla, tak první, co bylo, vzala pinzetu a všechny plody snědla. Měl jsem tam i jeden kaktus, který mi dvacet pět let nekvetl. A když konečně vykvetl a vytvořil plody, tak je vnoučata snědla také. To už jsem nevydržel a řekl jsem jim, že se mají nejdřív zeptat. A ony na to: „vždyť je to jedlé." „Je to jedlé, ale já čekám dvacet pět let na semena." Ale od té doby naštěstí ten kaktus kvete a já už od něj nějaké semena mám.
V jejich domovině (teda těch kaktusů) se plody normálně sbírají a dělají se z nich marmelády, šťávy nebo víno.
A existují i omamné kaktusy, které používali šamani pro své rituály. Ale ty pěstované u nás prý už nemají tu sílu.

Jak je to se zalíváním? Mezi lidmi převažuje názor „nezalívat". Je to vždycky pravda?
I kaktusy potřebují zalívat. Je to živý organismus a potřebuje vodu. Problém je spíš kdy zalít. Jedno pravidlo, které používá ředitel Pražské botanické zahrady pan Větvička, zní: „kytka, ta si má o vodu říct". Vidíte to i v přírodě. Když se třeba zadíváte na stromy a řeknete si: „už by mělo konečně zapršet". Všechno je prostě takové oschlé. Tak to je Větvičkovo pravidlo. A když pak zase zvažujete, jestli zalít nebo nezalít a váháte, tak vždycky nezalít. A uděláte dobře. Tím nic nezkazíte.
Kaktusy mám od listopadu do dubna nahoře v místnosti, kde je 5- 10 stupňů a bez vody. Po celou dobu nedostanou ani kapku vody. Nerostou, protože kdyby rostly, tak by se táhli za sluncem a vytahovaly by se.

Kde získáváte nové jedince do své sbírky?
Dnes už se dá sehnat všechno, je to jen otázka peněz. Část mých kaktusů je vyseta ze semen. Některé jsou moje, jiné si objednávám.

Jak dlouho to trvá, než semínko vyklíčí?
Některé vyklíčí do čtrnácti dnů a do tří neděl by mělo vyklíčit úplně všechno. V přírodě to ale funguje jinak. Semínko vyklíčí tehdy, až má podmínky. Když třeba rok nezaprší, tak nemá důvod, aby klíčilo.

Kolik kaktusů máte?
To se nedá spočítat. Už jsem se snažil je zaevidovat do počítače, ale ještě to nemám všechno hotové.

Nemáte tu pouze kaktusy, ale také sukulenty...
Ty jsou taky zajímavé. Třeba agave, nejčastěji pěstovaný sukulent u nás. Většinu těchto rostlin k nám dovezli mořeplavci, ale ještě mnohem více se sem dostalo během druhé světové války. Hitler a jeho společníci se snažili nahradit to, co jim chybělo z Ameriky. A protože z agave se vyrábělo sisalové vlákno, které nebobtná v mořské vodě, takže se používalo na výrobu lodních lan, tak se snažili pěstovat agave na plantážích. Pěstování agave u nás však ukončil vynález polyamidového vlákna. Veškeré plantáže zplaněly a lidé si rostliny rozebrali.
Agave je také zajímavé tím, že se z jednoho druhu těchto rostlin vyrábí tequila. Rostliny musí kvést, protože v době květenství mají v sobě nejvíc cukru. Plantáže se sklidí, rostliny se nechají zkvasit a pak se to pálí tak, jako u nás třeba slivovice. U nás by to ale asi nešlo. Jednak se tequila dělá jenom z určitého druhu a pak to tady u nás jen málokdy vykvete.

Snil jste někdy o tom, že pojedete třeba do Mexika obhlídnout tamní kaktusy?
Teď už ne. Dnes už se tam nepodívám. Mně už stačí jen ty moje ve skleníku.

Spousta pěstitelů s rostlinami mluví. Povídáte si s nimi také?
Někdy ano. Ale já bych neřekl, že mluvím s nimi, spíš před nimi. Kolikrát si třeba nadávám. Například když kytka odchází, tak nahlas přemýšlím, kde jsem udělal chybu a tak. Ale taky je někdy pochválím, když tam třeba ráno přijdu a oni jsou nádherně rozkvetlé.

Když jsem se dívala na stránky kaktusářů, překvapilo mne, že jen málokdy pěstuje kaktusy žena. Většinou je to doména mužů. Možná proto, že mezi kaktusem a mužem mnoho rozdílu není. Drsní napohled, ale jakmile se jim dá něžná péče, pak se vám odmění.