Nová naučná stezka Metodka bude mít několik zastavení. Přírodní, architektonické a historické.Pojďme se blíže podívat na poslední jmenované a vrátit se o pár let zpět, tedy k době, na kterou většina pamětníků nevzpomíná zrovna ráda. Na čas násilí a útlaku, ale také hrdinství a bezmezné lidské obětavosti.Druhá světová válka se citelně dotkla celé republiky. Německá vojska nenechala nikoho na pochybách, všem dala jasně najevo, kdo je tady pánem. A přece se našli lidé, kteří se vzepřeli a postavili na odpor.
Vysočina se hlavně pro své zeměpisné podmínky stala vhodným místem pro působení výsadkářských a odbojových skupin. Jedna z organizací však tuto lokalitu přesahovala. Byla to Rada tří nebo také R-3, jejíž význam a působnost se dotkly i krajů sousedních. Vznikla ze zbytků ilegální organizace Petiční výbor, Věrni zůstaneme a Obrany národa. Její jádro se zformovalo právě na Vysočině a postupně navázala spojení s dalšími odbojovými skupinami. Ačkoliv se R-3 zaměřila hlavně na Novoměstsko, Poličsko a Velkomeziříčsko, její vliv pocítili i na Pardubicku, v oblasti Železných hor, na Pelhřimovsku a v Posázaví.
Ale nejen tato velká skupina operovala na Vysočině. Nejvíce poznatků z odbojové činnosti za druhé světové války sesbíral podplukovník ve výslužbě Pavel Koutenský, člen Svazu bojovníků za svobodu, který se těmito otázkami už dlouhodobě zabývá.
„R-3 byla největší odbojovou organizací v protektorátu Böhmen und Mähren. Měla ovšem jednu velkou nevýhodu – neměla zbraně. Byla řízena z Londýna a šlo hlavně o zpravodajskou činnost. Měla informovat spojence, jaká nálada v Čechách panuje a jakým způsobem se rozvíjí válečný průmysl. Vysočina, protože měla kopce a spoustu lesů, byla spolu s Beskydami jedinými oblastmi, kde bylo možné realizovat partyzánskou činnost. Byly sem zpočátku směrovány téměř všechny výsadky z Londýna.“
Pojďme se podívat trochu konkrétněji na prostor v okolí Koníkova...
„Zde působily tři partyzánské oddíly. Prvním byl Černý-Čapajev, více známý pod jménem Čapajev. Vznikl ještě před příchodem ruských výsadků na základě působení organizace Rada tří. Byl tvořen zčásti z lidí, kteří byli nějakým způsobem pronásledování a žili v ilegalitě a zčásti z uprchlých vojáků, kteří zde byli vězněni. Prvním velitelem se stal Josef Serinek, což byl český občan romské národnosti. Byl vězněn v koncentračním táboře Lety u Písku, odkud utekl. Přes rok se pohyboval na Vysočině a postupně dal dohromady malý oddíl. Josef Serinek získal i první zbraň – bubínkový revolver z roku 1915. Velkým pomocníkem v odboji jim byl hajný Jaroslav Zelený z Roženeckých Pasek, který pracoval pro nadační velkostatek v Novém Městě na Moravě. Bydlel v hájovně u lesa, tedy na velice příhodném místě. Navíc měl spojení na dalšího odbojáře, novoměstského obchodníka Edu Sošku, který dokázal obstarat potraviny a oblečení.
V lese našel hajný ruské utečence. Byli ve velmi zbědovaném stavu. Přivedl je domů, ošetřil je a pomohl jim vykopat zemljanky, kde se skrývali. Mezi nimi byli i dva důstojníci Rudé armády. Jeden z nich, major Jakov Tevosovič Iljikčjan, byl sovětský občan arménské národnosti, velice inteligentní. Toho pověřila R – 3, aby přešel přes frontu, dostal se na Ukrajinu a tam se pokusil u maršála Koněva získat výsadek zbraní. Na Ukrajinu se mu ale nepodařilo dojít, nakonec byl zastřelen na Slovensku.
Dalším vydatným pomocníkem v odboji byl koníkovský rolník František Laštovička. Přivedl k Zeleným dalšího zbědovaného člověka, kterého našel v lese. Byl to nadporučík sovětského letectva Nikolaj Pavlovič Bachmutský. Byl na tom velice špatně, bez pomoci lékaře by určitě nepřežil. Po poradě nakonec zavolali novoměstského doktora MUDr. Šimona Škrlu, který jej okamžitě, bez jakýchkoliv otázek, začal léčit. Díky obětavé péči lékaře a manželky Jaroslava Zeleného, Anny, se Bachmutský uzdravil a zapojil se do odboje. Stal se velitelem partyzánského oddílu Čapajev.“
Zmínil jste tři oddíly…
„Druhým byl oddíl Miroslav Tyrš. 25. 10. 1944 seskočil výsadek. Měl působit v prostoru Žákova hora – Devět skal. Vinou špatné navigace dopadli asi dvacet kilometrů od Pelhřimova. Navíc byli vysazováni po skupinách, takže byli rozptýleni v poměrně velkém prostoru. Vznikly tři samostatné skupiny, které postupovaly směrem k místu určení. Celý prostor byl hustě obsazen německými oddíly a tak se stalo, že do cíle došlo pouze osm členů z původních patnácti. Velitelem byl poručík Rudé armády Ivan Andrejevič Labunskij. Nejmladší členkou tohoto partyzánského oddílu byla tehdy devatenáctiletá zdravotnice Rufa Krasavinová. Oddíl začal působit v okolí Lísku a Věcova a postupně zahájil spolupráci s oddílem Čapajev.
Třetí velká skupina, dvaadvacetičlenná, byla pod vedením pplk. Maxima Fjodoroviče Petrovského. Oddíl měl název Jermak a působil v prostoru Bystré – Dalečín – Olešnice.
Všechny tři oddíly o sobě věděly a spolupracovaly. Na jedné ze společných schůzek velitelů konané koncem roku 1944 se najednou objevilo gestapo. Dodnes není jasné, jak získalo informace o místě a čase konání schůzky. Dvěma velitelům se podařilo utéct, Nikolaj Pavlovič Bachmutský, velitel oddílu Čapajev, však byl na místě zastřelen. Jeho skupina byla pak rozdělena na dvě části. Česká polovina přešla k oddílu Tyrš, ruští členové k oddílu Jermak.
Tlak Němců začal sílit, do Olešnice a Bystřice došly oddíly jagkomanda, což byli specialisté na potlačování partyzánské činnosti. Skupiny Tyrš a Jermak se proto přesunuly do prostoru Koníkova. Tady se však začali objevovat příslušníci ROA (Ruská osvobozenecká armáda), což byli bývalí příslušníci Rudé armády, kteří v zajetí vstoupili do jednotek generála Vlasova, který se během války přidal na stranu Němců. Byli to vlastně záškodníci, kteří dezorientovali obyvatele tak, že potom vyzradili místo pobytu partyzánů. To samé se stalo na Koníkově. 1. února přišla skupina rusky mluvících lidí k Olejníkům, jejichž chalupa stála bokem od ostatních. Místní obyvatelé byli ale nedůvěřiví k těmto neznámým, kteří se tak nečekaně objevili a vehementně se dožadovali spojení na partyzány. Jejich podezření se utvrdilo poté, co je nechtěli pustit ven z chalupy. Nakonec však přece jen pustili Františka Olejníka na pole a tomu se podařilo předat vzkaz Františku Laštovičkovi. Ten ihned varoval Labunského, který mu nařídil, aby k večeru k Olejníkům zašel a zjistil, co je to vlastně za lidi. Tak se i stalo. Když Laštovička došel k Olejníkům, byl okamžitě zajat a začal výslech.
Když se Laštovička dlouho nevracel, bylo to partyzánům podezřelé. Tři z nich, Začupenko, Vincenc Koutník a Rufa Krasavinová, se skrývali v nedaleké chalupě. Začupenko se vydal na průzkum. Pět minut po jeho odchodu se ozvala střelba ze samopalu. Začala přestřelka. Vlasovci chtěli partyzány dostat, ale ti už byli díky Začupenkově varování venku a dali se na ústup přes zahradu k lesu. První se do lesa dostal Koutník, Začupenko běžel hned za ním. Rufa Krasavinová se rozhodla zůstat na místě a krýt své druhy. Začupenko se pro ni sice ještě vrátil, ale byla neoblomná. Oběma partyzánům se podařilo dostat do lesa. Střelba najednou ustala. Vlasovci měli strach ze zrady a tak k úkrytu Krasavinové poslali nejdříve Olejníka s Laštovičkou a jen pomalu se plížili za nimi. Koníkovští došli téměř k chalupě a najednou začala střelba znovu. Hrdinná partyzánka vystřílela svůj poslední zásobník, podařilo se jí dva nepřátele zranit. Poslední náboj si nechala pro sebe. Nepřítel ji nikdy nedostal.
Několik koníkovských obyvatel pak bylo odvedeno do Nového Města k výslechu. Zanedlouho byli převezeni do Brna, do Kounicových kolejí. František Laštovičkka vzal všechno na sebe. Podle záznamů v německých protokolech vypověděl, že donutil ostatní pod pohrůžkou zastřelení, aby s ním spolupracovali. Kromě Laštovičky a Olejníka byli pak ostatní propuštěni. Oba jmenované Němci převezli do koncentračního tábora Mathausen, kde byli 10. 4. 1945 oběšeni. Měsíc před koncem války ještě stále německá mašinérie fungovala, lidé byli i nadále vražděni.
Jediný, koho tehdy Němci nedostali, byl Jaroslav Zelený a starosta obce Koníkov, František Lamplot. Oba dva se v ilegalitě dožili osvobození.“
Bylo velice těžké v tom velkém množství netečných lidí udržet si svou národní hrdost a postavit se na odpor. Koníkovští to dokázali. Jejich činy bude příštím generacím připomínat i nová naučná stezka Metodka.
