Mne, coby městské dítě, vždycky lákaly. Jenže v době mého dětství žádná taková farma nebyla, nanejvýš pionýrské tábory, kam mne také občas rodiče odkládali. Nemůžu říct, že by se mi tam zrovna dvakrát líbilo, mnohem raději jsem jezdila k babičce na vesnici. Tam jsem si teprve užívala. Rodiče mých kamarádek měli doma hospodářství a já jsem se tam vždycky cítila jak v ráji. Tolik zvířat nebylo k vidění pomalu ani v zoologické. A co teprve když se narodilo telátko nebo jehňátko! Chodili jsme kolem něj po špičkách, někdy nám bylo dokonce povoleno přikrmovat je z láhve.

Teď už si děti mohou prázdniny na farmě klidně dopřát. Tak třeba ve Věcově jedna taková je. A jehňat tam mají spoustu. Patří manželům Miroslavu a Janě Kadeřávkovým, kteří ji vlastníma rukama vybudovali.

Vy vlastně nejste ani jeden původně zemědělec. Koho z vás napadlo založit si agroekofarmu?
M.K. „My jsme dříve bydleli v Praze. Já jsem dělal v laboratoři, jsem chemik, vystudoval jsem vysokou školu chemicko-technologickou, což se zemědělstvím nijak nesouvisí. Narodilo se nám dítě a chtěli jsme se dostat z Prahy, nebyla tam žádná šance získat větší byt. Tady byl byt volný, tak jsme se přistěhovali. Zezačátku jsem pracoval v družstvu v Jimramově a když vyšel zákon o půdě, tak jsme začali soukromě hospodařit. Kdybychom si předem spočítali podnikatelský záměr, vyhodnotili klady a zápory, příjmy a vydání, tak bychom určitě nikdy nezačali. Naštěstí jsme tehdy ani netušili, že se tohleto má dělat. Takže jsme do toho šli.... A přežili jsme to....Zatím....."
A paní Kadeřávková se smíchem dodává: „Manžel má hospodaření v genech."
M.K. „To ano, dědeček byl velkostatkář od Hradce Králové a otec veterinář. Ale já jsem dědečkovo hospodářství už nezažil, maximálně jsme měli na chalupě zahradu."

A paní?
M.K. „Ta se tady akorát narodila. Jinak je porodní bába, takže taky nic společného se zemědělstvím.
Z bystřické zemědělky k nám chtěli dávat studenty na praxi. Když po nás chtěli nějakou kvalifikaci, zjistili, že vůbec nemáme žádné zemědělské vzdělání. Byli z toho trochu rozčarovaní. Před nedávnem jsme museli absolvovat tříměsíční kurz na této škole, abychom mohli požádat o dotace z Evropské unie. Takže místo toho, abychom tady u nás učili studenty, tak jsme se jimi sami stali."

Manžel říkal, že jste porodní bába a teď vlastně pomáháte jen při porodech jehňat. Jsou ovce lepší pacientky?
J.K. „Já nemám dlouholetou praxi, takže to nemohu porovnávat. Po absolvování školy jsem chvíli pracovala, pak jsem šťastně otěhotněla a tím má závratná kariéra skončila. Po mateřské jsem se starala o babičku a pak jsem chtěla nastoupit do nemocnice. Ale když je člověk deset let z oboru pryč, tak to opravdu není jednoduché. V tom mi ujel vlak. Tak jsem zůstala s manželem na farmě."

Začátky určitě nebyly nejjednodušší...
J.K. „Začátky byly strašné. Taky jsme najednou byli neustále spolu. Bydleli jsme dohromady s rodiči, mladší syn měl zdravotní problémy a pak nám také hospodaření moc nešlo, protože jsme to neuměli. Ani jsme nevěděli, jaký stroj na co použít. Vždycky jsme se dívali, s čím pracují v JZD a pak jsme to teprve kupovali. U manžela pak lékaři navíc zjistili alergii na seno a problémy se zády, což pro práci v zemědělství není zrovna ideální kombinace.
Nakonec jsme se naučili všechno, ale stálo nás to spoustu sil a času."

Kolik ovcí máte?
M.K. „V současné době máme v základním stádu asi sto padesát bahnic, šest beranů a před měsícem se nám narodilo sedmdesát jehňat. Hospodaříme na devadesáti třech hektarech."

Je s ovcemi hodně problémů?
J.K. „To ani ne. Pomáháme jim, když je potřeba. Samozřejmě, že se o ně musíte starat. Když se narodí jehňata, tak je nutné je na čtyři dny zavřít do jednoho kotečku s matkou, pak postupně spojovat po větších skupinkách. Někdy musíme přikrmovat z láhve, to když ovce nemá mlíko."

Kolik vás je na všechnu práci?
J.K. „My dva a jeden zaměstnanec. Trochu pomáhají i naše děti."

A co ubytování? Kolik hostů zde můžete uložit?
J.K. „Začali jsme v devadesátém druhém s jedním bytem tady na farmě, pak jsme v devadesátém šestém přikoupili chalupu, kterou jsme postupně zrekonstruovali a v současné době jsou tam čtyři apartmány. Takže teď jsme schopni ubytovat dvacet šest osob."

Jaké další služby kromě ubytování poskytujete?
J.K. „Dvakrát týdně peču buchty a jednou týdně dělám jehněčí. Je to jen taková ochutnávka, ale hosté jsou s ní moc spokojení. Ubytovaní mají k dispozici pingpongový stůl, bazén, zahradní gril. To všechno je v ceně. Můj táta je včelař, takže nabízíme i med a medovinu. V obci je výrobna marcipánu, tam se také chodí dívat. Navíc prodáváme vyčiněné ovčí kůže a prošívané deky. A když má někdo zájem, svezeme ho traktorem, to je vítáno většinou s nadšením. Přes léto pak míváme na prodej ovčí a kozí sýr, který vyrábí moje kamarádka."

Mluvila jste o medovině, já jsem slyšela, že správná medovina zraje dva roky...
J.K. „Medovina, která se nevaří, opravdu zraje dva roky. Tu jsme dříve dělávali, ale protože byl velký zájem a všichni pořád chtěli medovinu, tak jsme ji začali vařit. Je to rychlejší způsob. A zákazníci jsou s ní spokojeni. Máme i několik příchutí."

A na to jehněčí maso máte nějaký svůj speciální recept?
J.K. „To ano. Mám svůj oblíbený recept. Maso dopředu naložím do zeleniny a do koření - gyros, česnek, cibule. Nejdřív jehněčí v nálevu asi hodinu vařím a pak to upeču."

Neuvažovali jste třeba o tom učit hosty zavařovat marmelády nebo dělat šťávy tak, jak to dělají při agroturistice?
J.K. „To ne. Naši klienti si tu většinou jezdí spíš odpočinout. Samozřejmě, že uvítají čerstvě upečené buchty, ale pak se raději věnují dětem. Nepřipadá mi ani nejšťastnější tohle nabízet. A také bych všechno asi těžko zvládala.
Zato tu míváme dvakrát ročně čtyřdenní kurz spřádání ovčí vlny. Je to úžasné a je o něj velký zájem. Ne že bychom to sami vyučovali, jezdí nám paní lektorka z Prahy, která je hrozně šikovná. Každého naučí spřádat vlnu na kolovrátku a tkát na stavu. Zajímavé jsou pak i večery, kdy všichni sedíme okolo stolu a povídáme si."

Jezdí na kurz hodně lidí?
J.K. „Zájemců je spousta, občas je opakujeme. Ale jsou poměrně drahé, jeden kurz stojí tisíc osm set korun a k tomu musíte ještě připočítat ubytování a jídlo. Také je to časově náročné, maminka s malými dětmi si rozhodně nevyjede na čtyřdenní pobyt mimo domov. Ale dá se i dojíždět, pokud to nemáte daleko."

Zbývá vám čas taky na nějaké koníčky?
J.K. „Moc ne. Manžel je varhaníkem v kostele, já tam chodím zpívat."
M.K. „ Kdysi jsme navrhovali hostům i varhanní koncert v rámci pobytu, ale nebyl o to zájem. Buchty a jehněčí upoutaly víc. Také jsme jednou nabízeli naučnou stezku zpracovanou pracovníky CHKO, ale ani o tu nebyl žádný zájem."

Jak jste se dostal ke hře na varhany?
M.K. „Když jsem byl malý, tak jsem v Praze chodil do hudebky na klavír. Vyhrál jsem i nějaké soutěže, ale na konzervatoř to nebylo. Moje máma hrála na harmonium v kostele, tak jsem začínal i já. A na varhany jsem se soukromě učil chodit hrát k jedné paní profesorce."

Vy jste z Prahy, jak vnímáte ten rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici?
M.K. „Já to nijak zvlášť neprožívám. Ale už se mne také někteří ptali, jestli jsem se nezbláznil, když jsem odešel na vesnici, že tam nic není. Mě to ale nevadí. Naopak si myslím, že je tu daleko víc možností, když člověk chce něco dělat. Tady musíte umět všechno. Počítačem počínaje, přes účetnictví, veterinu, až po svařování a opravárenskou činnost. Musíte být agronom, zootechnik, ekonom, bezpečnostní technik, vodohospodář, traktorista a já nevím co ještě, všechno v jedné osobě. Ze všeho musíte něco znát."

Máte ještě nějaké zvířata kromě ovcí?
J.K. „Psa Adélu. Je to border collie, což je plemeno vhodné právě pro manipulaci s ovcemi. Má i dobrou povahu, není to žádný rotvajler nebo pitbul, ze kterého by měli všichni strach. Jinak nemáme zvířata žádná. Kromě ubytovaných psů, kteří sem přijíždí se svými majiteli. Ty tu míváme dost často. Někdy jsou s nimi trochu problémy, ale většinou je to v pohodě. Jednou volala paní, že přijede s pejskem, takovým středním a z auta vyskočila doga jako tele. To jsem už měla strach. Paní mne ubezpečovala, že nic nedělá, ale moc mi to nepomohlo."

Dostáváme se k zajímavým hostům...
M.K. „Jednou jsme tu měli dvě Korejky. To ale byli neplatící hosté, měl je pozvané pěvecký sbor a my jsem jim poskytli ubytování. Jeli jsme pro je se starou škodovkou, sto dvacítkou. Ony asi nikdy nic takového neviděly, vzaly kufry a stouply si s nimi dozadu k motoru. Čekaly, že je tam uložíme. Ale byly tu spokojené."
J.K. „Trochu problémy jsme měli s Holanďany. Ti mají jiný biorytmus než my. Do čtyř do rána bývali vzhůru, všichni i dětmi a pak ráno dospávali. Také pálili oheň na trávníku, i když ohniště bylo vedle.
Zajímavý byl i jeden žid. Tenkrát utekl z věznice nějaký chlap, ukazovali ho v televizi a byl mu podobný. Tak jsem si říkala, jestli to je nebo není on. Došel na večer a neohlášeně. Navíc měl zvláštní pohled, upřený a přitom jakoby bojácný. Ale nakonec jsme se spřátelili, přijel pak ještě jednou."

A také děti sem jezdí určitě rády..
J.K. „To ano. Od školky až po ty největší. Jsme pro ně vlastně taková malá zoologická zahrada, i když tu máme jen jeden druh zvířat."

Takže pokud máte doma děti a psa a nevíte, kde trávit dovolenou, zajeďte se podívat na farmu ke Kadeřávkovým. Uvidíte, že budete všichni moc spokojeni. A čerstvé buchty k ranní kávě, to také není k zahození.