Před čtrnácti dny jsem si ve skalách pošramotil zápěstí, za což následovalo deset dní sádry. A tak nemaje co dělat jsem následující víkend vyrazil na dětský tábor Podolí.

Málokdo z Nového Města nezná partičku nadšených lidí, která každoročně pořádá tento tábor. Pro ty kteří je neznají a čtenáře z dálky, je to ten samej tábor, pro který už několikátý rok děláme lezecký dny, viz zde . Byla vyhlášena akce latrína, což spočívalo v tom, že stará, nevyhovující latrína se zasypala a stavěla se nová, na jiném místě.

A jak mě tak všichni zúčastnění odháněli od práce k sudu s pivem, protože mám přece tu sádru, začal jsem přemýšlet, co to ty lidi vede k tomu obětovat víkend opravováním tábora. Nikdo jim za to nic nedá, ba dokonce na to používají svoje nářadí a materiál zčásti hradí ze svého. Ale nějak moc to neřeší, hlavně že si užijou spoustu legrace a mají dobrej pocit, že něco dělají pro děcka.

Když jsem druhý den odjížděl domů, furt mi to vrtalo hlavou a tak jsem se vrhl na net a hledal, zda takovejch partiček je u nás víc. Je jich tady moc a ve světě eště víc a to je dobře. Jenom na našem webu jsem našel několik článků o nadšencích takového kalibru (schválně si je dohledejte). Večer jsem usínal s dobrým pocitem, že svět ještě není tak úplně prohnilej, jak se nám každý večer snaží předkládat různý televizní noviny a občanští judisté. Jenom jsem si zapřemýšlel, že je zvláštní, že zatímco v sobotu po Praze pochodovali odboráři, kteří stejně protest pojali spíše jako výlet, lidi na podolí, většinou zaměstnanci, raději něco udělali a za to jim patří náš veliký dík.