Co jsem si nemusela ukládat do paměti, to jsem do ní radši neukládala

Co jsem si nemusela ukládat do paměti, to jsem do ní radši neukládala

Rozhovor s paní Dagmar ŠafrovouJméno Dagmar Šafrová mnohým z vás nic neřekne, ale Cyril Musil, to už je něco jiného.A přitom mají spolu spoustu společného. Paní Dagmar je totiž dcerou známého odbojáře a politického vězně z Vysočiny a v současné době je majitelkou rodinného penzionu ve Studnicích.

Když jsem paní Šafrové zavolala a požádala ji o rozhovor, byly slyšet z jejího hlasu jisté rozpaky, ale s  návštěvou souhlasila. Po příjezdu mne zavedla do místnosti, kterou teď obývá a hned na začátku mi řekla, že už se od ní snad ani nic nového nedozvím, protože o jejím otci už byla napsána spousta článků a publikací. Také se přiznala k trémě (byla oboustranná) ale ta z ní hned během prvních vět spadla.

Vím, že o osobě vašeho otce už toho bylo již publikováno mnoho, ale mne by spíš zajímal váš názor na něj. Vy jste toho se sestrou a s maminkou prožily opravdu hodně, otcovo uvěznění po válce, pak jeho emigrace, uvěznění maminky... Jak jste vy cítila osobnost svého otce?

D. Š. Tam se nedělaly rozdíly. Dítě a otec je vždycky dítě a otec. Jestli ten otec něco záslužného udělal, jestli je známý nebo tak, to je dítěti úplně jedno.Takže já jsem neviděla v otci nějakého Pánaboha nebo nějakého hrdinu. Já jsem v něm viděla člověka, stejně jako v panu Pernickém, kterého si nesmírně vážím, člověka, který pro vlast dost udělal. Takových bylo strašně moc, ale nebylo už zase tak strašně moc těch, kteří potom byli ve vězení a týraní. I když i těch bylo dost.Já jsem v tom viděla spíš to, že to byl člověk ukřivděný režimem, než abych v něm viděla nějakého hrdinu.
On to nedělal pro hrdinství, on to zkrátka dělal proto, že lidi potřebovali pomoct, že chtěl, aby válka dobře dopadla, to se o něm ví a moc se o tom i napsalo. Stát se takovým lidem odvděčil tak, že je při vyšetřování týral bestiálním způsobem, středověké mučení se tomu nemůže rovnat. Němci za války byli krutí. Ale byli to germáni vůči slovanům a byla válka. Tohle byla doba míru a Čech Čechovi páchal takové věci, jako je rozpáleným železem pálit chodidla a podobně. Tak v tom jsem viděla mého otce jiného, než ostatní táty, ovšem jako oběť, ne jako hrdinu.

Jako malá jste si otce asi moc neužila, byl pořád pryč...

D. Š. Tady to bylo jinak. Táta měl penzion, byla tu pořád spousta lidí. Pokud nebyl s těmi lidmi, byl se svými kamarády, to byli většinou lyžaři, takže v zimě se běhalo na lyžích, v létě zase za sucha trénovali, běhali po loukách, odpichovali se a podobně. Kromě toho jsme měli dost veliký statek. Najímali jsme sezónní dělníky, aby statek mohl běžet, lidé sem chodili vypomáhat, takže tady ten dům se hemžil pořád cizími lidmi a jestli táta je či není zrovna doma, to se nezaznamenávalo.Nebyl ani čas.

A na pana Pernického máte nějaké vzpomínky?

D. Š. Já jsem s ním z očí do očí mluvila už více než před rokem. Byl ve vojenské nemocnici v Praze. Jinak jsme spolu telefonovali a naposled, když jsem s ním telefonem mluvila, to bylo začátkem května, než byl převezen z vojenské nemocnice do toho hospice, to slíbil, že se mi sám ozve, abych věděla, jak se mu daří a jak žije dál, ale asi už pak nechtěl, abych ho viděla v tom nedůstojném postavení, ve kterém byl, takže když potom za ním někdy v listopadu jel pan podplukovník Koutenský a zval mne, ať jedu s ním, tak jsem nejela, protože jsem si říkala, že by to panu Pernickému asi nebylo milé, kdybych ho viděla v tom stavu, v jakém se nacházel. Po amputaci nohy ho sice dali zpátky do nemocnice, nebyl v tom hospici, to je pochopitelné, ale trpěl bolestmi, byl pod morfiem......

Co vaše maminka, jaká byla?

D. Š. Maminka......Podobná jako tatínek. Ona taky, i když se o jejích zásluhách z doby partyzánské moc nemluví, byla rovnocenným partnerem táty. Komunisté ji sice nechali o chvilku déle na svobodě, než jeho, protože čekali, až já se sestrou vyjdeme školu, aby se o nás nemuseli starat. ale pak jí do vězení strčili taky a mučili ji taky. Vzpomínám si, že jí nějaká dvacetiletá dozorkyně fackovala a ona nesměla ani pípnout, protože by jí zakázali návštěvu nás, dětí. To jsou detaily, o kterých by se mohlo mluvit hodně dlouho a stejně by tomu mnozí lidé nevěřili, mysleli by si, že to jsou plané výmysly.

K té době jste se asi moc ráda nevracela ....

D. Š. Ten náš život nebyl nikdy nějak klidný a bezproblémový, takže to, co jsem si nemusela ukládat do paměti jsem do ní radši neukládala. A pak také - v prvních letech po válce se o tom moc nemluvilo, protože si nikdo nechtěl válku připomínat, pak rodiče zatkli a s kým bychom si o tom povídali...

Když váš tatínek emigroval, neměl se svou rodinou zpočátku žádný kontakt...

D. Š. Dlouhá léta ne, protože v době, kdy utekl, měl strach, aby nám neublížili, když by se nám ozval, protože tenkrát ten, kdo měl styk se zahraničím, tak byl černá ovce. Ale když se potom na amnestii v roce 1961 naše maminka vrátila z vězení, tak tenkrát dala výzvu do kanadských novin, že kdo zná Cyrila Musila nebo ví o jeho osudu, aby se ozval a on se na to ozval sám táta. Takže až vlastně po tom roce šedesát jedna jsme měli trochu kontakt. Smutné pak bylo to, že já jsem se v roce šedesát tři vdávala a brala jsem si muže, který v době své vojny byl naverbovaný mezi komunisty. Tehdy nemohl jako voják říct: „já mezi vás nepůjdu." To by měl pěkně polepený život, tak tam vstoupil. A naše maminka, i když věděla, že on neměl volbu, že musel a nikomu neubližoval a nikdy se nijak neangažoval, tak to tátovi napsala. Napsala mu, že je ve straně, protože to sama nemohla strávit, strana nám všem zničila život a já jsem si brala člověka, který v ní byl. Tím pádem na mne táta zanevřel. Už jsme spolu kontakt neudržovali. Akorát když v roce šedesát devět to bylo takové mírnější, tak tam pozval sestru. Měla tam být rok, ale byla tam jen půl roku. Byla tam od června a v prosinci toho roku vyhlásila vláda, že ti, kdo jsou momentálně legálně v zahraničí se musí do 31. 12. vrátit, jinak se bude jejich pobyt brát za ilegální, tak se Maruška vrátila, protože emigrovat nechtěla.
Takže ten kontakt nebyl nijak velký, spíš si táta dopisoval s tetičkou Dvořákovou z Nového Města a jejich vzájemná korespondence je uložena v muzeu v Novém Městě. My jsme s tetičkou moc kontaktů neudržovali, nerozuměli jsme si. Dobré styky máme dodnes z jedním z jejich synů, s bratránkem Karlem Dvořákem, ten doteď, i když je už starý pán, tak nám sem chodí pomáhat, je velmi šikovný na výrobu ze dřeva.

Vy jste o statek přišli, kam jste se stěhovali?

D.Š. První rok po maminčině zatčení jsme s babičkou a s dědouškem seli, orali, všechno dělali sami, traktor a všechno nám odvezli, takže jsme objednávali traktorovou stanici, kterou jsme museli zaplatit, objednávali jsme lidi, kterým jsme také museli zaplatit a pak jsme ještě museli něco odevzdávat, takže nám z celé úrody nezbylo vůbec nic. Takže další jaro, Maruška už samozřejmě byla starší, tak se rozjela na okres a řekla jim, že když majetek při odsouzení připadl státu, ať se o něj stát taky postará, že už nezasejem, a že se přestáváme o statek starat. Uplynulo asi čtrnáct dní a najednou tady zastavilo osobní auto: „Děvčata, jedem pro vás." Takže nás odvezli na státní statek u Velkého Meziříčí, Křeptov se to tam jmenovalo a my jsme si sebou mohly vzít pouze to, co se nám vlezlo do toho osobního auta. Nedali nám ani hodinu předem vědět. Tak jsme opustily tenhle dům. Pak se sem nastěhovali zaměstnanci státních statků, ti to nechali z části vyhořet, takže tu nějakou dobu nebydlel nikdo. Pak ještě vyhořely i hospodářské budovy a pak to chátralo a chátralo a chátralo. Nakonec se toho ujaly statky Brno. Ty ale měly své hospodářství posunuté spíš na jih Moravy a nepotřebovaly náš statek pro zemědělskou činnost. Od nich ho převzali plemenáři a oni z tohoto domu udělali rekreační zařízení, ale tak, že všechny vnitřní prostory nejdou dobře vytopit, prochládají, jsou neizolované. Když jsme to před třemi a půl roky dostali zpátky, tak to pro nás bylo nepoužitelné. Museli jsme všechny peníze, co jsme měli dát do toho, abychom si zprovoznili alespoň malou část.

Jak se vám sem vracelo?

D. Š. Mně se vracet chtělo. Já jsem každý rok, ať už jako svobodná a pak i s manželem a dětmi, jezdila do téhle oblasti, na Kadov, odkud pocházela maminka. Tam jsme se vždycky ubytovali a sem jsme chodívali na špacíry, takže jsme viděli, jak to nejprve chátrá a pak se to zvelebuje do téhle podoby, ale v té době nebyla šance, že to získáme zpátky, takže nám nevadilo, že to dávají do takovéto honosné a velkorysé podoby. Ony všechny stavby té doby byly stavěné nehospodárně.

A ještě poslední otázku. Váš tatínek byl velký sportovec, potatila jste se?

D. Š. Já i Maruška jsme jako školačky závodily a umisťovaly jsme se dobře. Ty moje poslední závody, to bylo třetí místo a to z toho důvodu, že už mi padaly lyže. Maminka horko těžko sehnala na nové boty, protože mi byly tamty malé, ale už ne na jiné lyže. Takže mně to nepasovalo a na jinou výzbroj jsem neměla, všichni ostatní měli všechno v pořádku, tak jsem se umístila na třetím místě. To už byl pro mne vrchol, níž už jsem nechtěla spadnout, tak už jsem od té doby nezávodila. A taky když nás tímhle způsobem, už dřív popisovaným, odvezli na ten státní statek, tak tam se jim podařilo během půl roku mi odrovnat zdraví. A pak už jsem lyžovat nesměla. Takže já nelyžuji.

A sestra?

D. Š. Sestra ráda, ale taky nechala závodění a lyžuje jen tak rekreačně.

 

Co dodat? Pokud z tohohle rozhovoru cítíte trpkost, pak máte pravdu. Ale není se co divit. Vždyť je to zpověď ženy, kterou minulý režim připravil téměř o všechno - o domov, o otce....A přece se nevzdala, vrátila se na rodný statek a jak sama říká, je tam opět šťastná.