Pokud budete chtít navštívit Sněžné, najdete ho mezi Novým Městem na Moravě a Svratkou. Městečko není moc veliké, je v něm škola, obecní úřad, galerie, hospoda, ale také jedna rarita, kterou hned tak někde nenajdete. Pan Pavel Šimon si na pozemku kolem svého domu vytvořil japonskou kamennou zahradu. Pan Šimon, povoláním učitel, se o kouzlo své zahrady vždycky rád rozdělí se zvědavými návštěvníky. Taky jsem se byla za ním podívat a vznikl z toho tenhle rozhovor.

Tato zahrada, to byl vždycky váš sen nebo vznikla náhodou?
Postupně, ale už asi dvacet let se zabývám bonsajemi. Japonskou zahradu jsem začal budovat v devadesátém šestém roce, kdy jsem zakoupil pozemek. Napřed to mělo být trošku skromnější, pak to přerostlo v takovou větší záležitost.Nakonec jsme se s manželkou rozhodli, že celý pozemek kolem našeho domu bude věnován japonské bonsajové zahradě. Ta bude mít dvě části, jednu suchou, ta se jmenuje v japonštině karasensuki a potom vodní část, jejíž součástí bude meditační zenová část.

Kamenná zahrada je mi celkem jasná, i ta vodní mi není cizí, ale můžete mi přiblížit tu zenovou část?
Zenová zahrada je vlastně jedna z nejstarších zahrad, které se kdy začaly dělat. Jsou to zahrady suché a jsou to vlastně hrabané písky. Buddhisté a šintoisté ve svých klášterech vedle práce, cvičení, meditací a filosofování chtěli také uklidnit svou duši.A proto si vytvořili třeba jen nepatrný kousek takové zenové zahrady. Uhrabaný bílý písek znázorňoval hladinu moře a do toho speciálními hrábkami udělali vlny, jako by ta mořská hladina byla v pohybu. Někdy ji osadili nějakou malou rostlinkou nebo přidali kámen a pak jako by ta voda ten kámen obtékala. Tam pak hodiny a hodiny seděli a přemýšleli a meditovali.

Vás přitahuje kultura buddhismu a šintoismu?
Mne zajímají všechny kultury, ale hlavně ta východoasijská. Nejsem žádný ortodoxní buddhista ani šintoista, to rozhodně ne, spíš si rozšiřuji vědomosti. Zajímá mne katolická církev, evangelická církev, protestanti nebo pravověrní. Ale buddhismus a šintoismus mne zajímá hlavně proto, že to jsou daleko starší náboženství než třeba křesťanství.

Které druhy stromků používáte na bonsaje nejčastěji?
Většinou se jedná o středoevropské rostliny, které patří do venkovních bonsají. Nejznámější z nich jsou borovice, jalovce, buky, smrky, habry, javory. Dají se dělat téměř ze všeho ale jsou vhodnější a méně vhodné druhy.
Jsou i bytové bonsaje, ty jsou většinou dovezené buď z Číny nebo z Japonska. Tyto rostliny nesmí přejít mrazem a slouží pouze jako bytovky.

Jak získáváte rostlinky na bonsaje?
Možností je několik.První a nejdelší možnost je vypěstovat si rostlinku ze semínka. Ale člověk je samozřejmě netrpělivý, tak to chce co nejvíc urychlit. Další z možností je vyhledat si vhodnou rostlinku v lese nebo na kraji lesa. Těmto stromům nalezeným v přírodě se říká jamadory. Bývá zde ale velká úmrtnost rostlinek, protože se utínají kořeny. Musí se vyjmout v předjaří a většina rostlin je v tomto období choulostivá. Taky se musí opatrně třeba několik let okopávat, aby se za další dva, tři roky mohly vzít.
Potom se samozřejmě rostliny kupují a to buď v kontejnerech nebo ve školkách. To jsou třeba rostliny přerostlé. Ty pak zkrátím, vytvaruji a přesadím do misky. Tím pádem získám časový náskok, protože už to má kmínek. To je asi můj nejčastější způsob.
Pak si taky můžete koupit hotovou bonsaj, to já většinou nedělám, protože chci, aby mi to takzvaně „prošlo tělem“. A je to taky poměrně drahá záležitost. U bytových bonsají je situace jiná. To jsou většinou dovozové věci. Tam když něco chci, tak si to musím koupit u firmy, která to dováží. Pak to buď ještě dotvarovávám nebo to jde na komerční účely.

A jak se vlastně ze stromečku udělá bonsaj?
Buď se využívá drátování, nadrátuje se buď kmínek nebo celá rostlinka nebo jen jedna větvička. Opatrně se přihne do požadovaných tvarů.
Staří Číňané třeba neznali dráty v té podobě, jak je známe dnes a tak aby ten stromek mohl být natvarován, tak se buď uvazoval a nebo se na to pověsil kámen a ten svou vahou tlačil tu větvičku směrem dolů a za půl roku nebo za rok byla v té podobě, jak si ji přáli.

Do jaké velikosti bonsaje dorůstají?
To je velice diskutabilní. Když necháte bonsajku růst a nebudete ji zaštipovat, tak z ní vyroste normální strom. Tím, že ji budete zaštipovat, udržíte ji v podobě, v jaké chcete. Když chcete 20 cm bude 20 cm, když půl metru, bude půl metru. Nejmenší bonsaje jsou takzvané oříšky, které se udrží na jednom nebo dvou prstech, to jsou minibonsaje, šohin se jmenují v japonštině.
Na druhém konci toho spektra jsou rostliny, které dosahují třeba 120-150 cm a tvarují se jako poměrně velké stromy až do výšky lidského těla. Japonci se zastavili tak na metru padesáti, ale Číňané šli ještě výš, asi tak do dvou až dvou a půl metru. Tam se tomu ale neříká bonsaj, ale pchej-tin.

A co v zimě? Musí se nějak zazimovat?
Ne všechno. Něco se zakopává do země, něco se dává do chladných místností, ty bytovky samozřejmě musí domů.
Ale některé rostliny zůstávají venku, ty potřebují čtyři roční období, tedy i přejít mrazem. Tam je důležité pohlídat, aby byly před zimou dostatečně zality a když je nějaká obleva, tak přihrnout sníh, aby dotával do kořenového systému. Ty rostliny, co zde běžně rostou, tak samozřejmě zůstávají venku.

Na vaší zahradě jsou obrovské kameny, jak je získáváte a dopravujete?
Ty kameny, to je vlastně jeden z druhů těch zahrad, proto říkám, že mám japonskou kamennou zahradu. Sháním je tady v okolí,některé musíme dovézt pomocí jeřábu a těžké techniky, takže to také není levná záležitost. Většinou si ten kámen vyhlídnu, pak jdu za majitelem pozemku, domluvíme se a pokud souhlasí, tak si ten kámen odvezu. Snažím se hledat kameny ne někde na vrcholových partiích, ale tam kde překáží, třeba zemědělskému využití půdy.

Jaká je návštěvnost a odkud sem návštěvníci jezdí?
Návštěvnost je poměrně velká, ne že bych se chtěl nějak vyzvedávat nebo chlubit. Letos to ještě nemám spočítané, ale za minulý rok se sem přišlo podívat více než osm tisíc lidí. Přes zimu je návštěvnost téměř nulová, od března nebo od dubna až do prvního sněhu je veliká. Hlavně v prázdninových měsících. Chodí lidé z celé České republiky, ale už i zahraniční turisté. Mám z toho radost i když to někdy přináší i negativní jevy, lidi jsou někdy nenechaví a především nedisciplinovaní.

A už jste tu měl i Japonce?
Byli se tu podívat. Nebyli to žádní odborníci na bonsaje, ale normální běžní turisté. Oni jsou vždy velice uctiví a neustále se usmívají a říkají, že se jim to líbí.
Největší návštěvnickou raritou byl ale Indián z Kanady. Bylo to zvláštní setkání, přijel v létě a pořád mu tu bylo moc teplo, tak chodil neustále polonahý. On žil někde na severu v drsných podmínkách a když odjížděl, tak tam u nich byl sníh.

U vaší zahrady je též keramická dílna...
Ta není moje, to je dílna mé manželky. Já jsem spíš ten „Dalibor, co se naučil housti“. Manželka je výtvarnice a učí děti i dospělé točit na kruhu a dělá keramiku. Já si u toho dělám bonsajové misky a doplňky pro bonsaje. Lidé, kteří sem přijedou si mohou prohlédnout i dílnu, popřípadě něco koupit. Nebo si také mohou s manželkou domluvit i nějakou lekci základů točení na kruhu, modelování a podobně.

Říkal jste, že je manželka výtvarnice, pomáhá vám nějak při návrzích nebo s úpravou zahrady?
No určitě. Já vždycky, když mám něco nakreslené, tak to nejdříve ukážu manželce. Někdy se sice na konečném řešení neshodneme, ale většinou to dopadne. Ale že by se zajímala hodně o zahradu, tak to ani ne, spíš o tu keramiku, tam je její doména. Ale určitě se radíme.

Zmínil jste se, že si vždycky nejdříve nakreslíte plánky. Jak moc se jimi řídíte?
No, někdy ano, někdy ne, papír snese všechno, jak se říká. Stane se, že najdete kámen, položíte ho, poodejdete deset metrů a řeknete si: „no to prostě nejde.“ Tak se musím s jeřábníkem domluvit, jak ho pootočit nebo jinak položit. Takže nakreslené to v tuhých rysech je, ale ten detail se dělá až na místě. A teď kdybyste se mne zeptala, jestli už mám konečnou představu zahrady, tak řeknu ano, mám. Ale jestli tam bude o tři kameny víc nebo míň, to ještě opravdu nemůžu říct, protože nevím, který kámen se mi podaří ulovit. Podle toho se to pak musí nějak doladit.

A netoužíte po tom, přikoupit ještě další pozemek a zahradu rozšířit?
To rozhodně ne. Ono se to zdá malé, ale je toho poměrně hodně.Je nutno to pravidelně sekat, zaštípávat, udržovat… Nechtěl bych dojít k tomu, abych toho byl otrokem, já to chci dělat pro pohodu.
Já bych velice rád ještě pár let dělal ve školství, ale časem bych i chtěl na plný úvazek podnikat v téhle branži. Mým velkým snem je udělat si tady čajovnu, že by lidi přišli, dali si tu čaj, prošli zahradu, přečetli si časopis, popřemýšleli, prostě pohoda.Že by to bylo takové příjemné zastavení v tom dnešním uspěchaném světě, protože ten život prožíváme příliš hekticky a stále se za něčím ženeme.

A nám nezbývá nic jiného, než panu Šimonovi popřát, aby se mu jeho přání splnilo.