Ochoza je les, nacházející se v blízkosti Nového Města na Moravě. Podle jména jej znají snad pouze místní, ale úplně cizí není ani přespolním (i když to možná ani sami neví). 

Ochoza je totiž právě ten les, který křižují závodní tratě proslaveného novoměstského závodu Zlatá lyže. Tak teď už jistě každý ví, o které lokalitě je řeč. Ale Ochoza není pouze rájem lyžařů a fanoušků bílého sportu. Kdo má rád procházky s překvapením, ten by se měl určitě vydat na dobrodružnou cestu, vedoucí pod korunami zdejších stromů.

Cesta začíná za rybníkem Zichovcem, místo vstupní brány nám tentokrát poslouží nedaleký železniční viadukt. A můžete začít pátrat po osmi obrázcích-osmi zastaveních. Ke každému z nich se váže jedna pověst nebo je spojen s nějakou pohádkovou bytostí.

První zastávka je nedaleko chaty Silvie. Obrázek s názvem U hrobku, jehož autorem je Jiří Štourač, připomíná tragický rok 1713, kdy celou zemi postihl mor.

„Mor se dostal i do Kolína. Lidé, kteří měli příbuzné v jiných městech, se snažili před nákazou utéct. Tak se vydal i tamější měšťan Sládek se ženou a čtyřmi dětmi do Nového Města.

Konšelé je ale do města nevpustili, na přímluvu příbuzných jim však dovolili přečkat epidemii v chatrči u Černého rybníka. Denně jim sice nosili jídlo, ale ihned se vraceli za brány města a Sládkova rodina zůstávala opuštěná. Nejvíc trpěly děti. Jednou v noci, když obzvlášť silně foukal vítr, nemohly usnout. Matka a otec se je snažili ukonejšit. Najednou nejmladší děvčátko začalo plakat a ukazovalo do kouta. „Maminko, tamhle něco bílého stojí, schovej mne." Matka se ji snažila utišit a vysvětlovala, že jsou to jen páry z rybníka, ale nebylo to nic platné a za chvíli se k dívenčině nářku přidaly i ostatní děti. A to už viděli bílou postavu i rodiče a slyšeli její smích: „cha, cha, mně nikdo neuteče, přede mnou se neschováte!"

Když další dny přinášeli příbuzní uprchlíkům jídlo, zjistili, že zůstává nedotčeno. Z chatrče se neozýval ani hlásek. Nakoukli dovnitř a strnuli hrůzou. Celá rodina ležela mrtvá na slámě. Měšťané chatrč zapálili a s ní shořela i mrtvá těla. Místo společného hrobu označili žulovým kamenem a vytesali na něj jména obětí a datum jejich skonu.“

Druhé zastavení je zasvěceno patronu myslivců a střelců, svatému Hubertovi. Jako mnoho jiných světců, i on žil dlouho světským životem, jeho častou zábavou byl hon a lov. A právě tato zábava se stala prostředkem jeho obrácení na víru. Jednou při lovu prý narazil na jelena, kterému mezi parohy zářil zlatý kříž. Hubertem tento zážitek otřásl natolik, že přijal kněžské vysvěcení a odešel hlásat křesťanství mezi polopohanské obyvatelstvo.

Svatý Hubert prostě do lesa neodmyslitelně patří, už proto, že právě po něm byla nazvána část mysliveckého oděvu – hubertus. A tak snad ještě jméno autora obrazu – Jiří Dvořák.

A jsme u třetího obrázku. Je jím Svatá rodina Miroslava Lamplota. Toto místo není novoměstským neznámé, kdysi se nazývalo „U obrázku“. Se Svatou rodinou má tragédie, která se zde 5. října roku 1768 udála, společného snad jen to, že jejím obrázkem označili zbožní lidé místo oné události.  Tehdy se z novoměstského jarmarku vracela selka Čápová do Světnova. Dobře pořídila a nesla si s sebou spoustu zboží. Cesta vedla lesem Ochozou. Selka nebyla bojácná, ale přítmí a temné šumění větru ve větvích jí nahánělo trochu strach.
 

Do Světnova už nedošla. Na druhý den ráno našel krajánek, který tudy šel, její mrtvé, oloupené tělo. A povídalo se, že v okolí byli viděni dva vojáci. Říkalo se také, že dva vojáci prodávali pak v Novém Městě nějaké zboží z jarmarku. Jak to s nimi nakonec dopadlo, nikdo neví. Ale místo přepadení bylo od té doby označeno obrázkem Svaté rodiny.

Tři bratři Miloslava Dvořáka označují čtvrté zastavení. Proč tři bratři? Podle jedněch tu kdysi rostly těsně vedle sebe tři mohutné smrky. Jiní zase tvrdí, že na tomto místě padli Čech, Lech a Rus, tedy tři bratři. A další prohlašují, že místo se zaručeně jmenuje po třech bratrech-muzikantech, kteří jednu zimní noc vyhrávali na tancovačce ve Vlachovicích. Když se vraceli domů, do Nového Města, mrzlo, jen praštělo.  Najednou začal foukat ledový vítr a přihnala se sněhová bouře.
 

Muzikanti se stulili ke stromu a mysleli si, že si jen chvilku odpočinou a počkají, než se bouře přežene. Pomalu se jim však začaly klížit oči a všichni tři usnuli. Na druhý den je tu vlachovičtí, kteří šli na ranní mši, našli zmrzlé. Jak to doopravdy bylo, nikdo neví. Možná vám to místo samo napoví příběh, jenž se tu odehrál.

Zastavení páté je neméně tajemné. Pernovka, rašelinná louka, byla kdysi rájem vil. Odpradávna si lidé povídali o tom, jak je krásné spatřit tyto něžné, nadpozemské bytosti tančit. Stříbrný měsíc osvětluje louku se svěží, zelenou travou a nad ní se vznáší víly, lehounké jako pápěří. Šaty a závoje mají utkané z mlhy a protkávané červánkovými nitkami. Kdo je jednou viděl tančit, nikdy na tu krásu nedokáže zapomenout.
 

Ale protože většina návštěvníků chodí na toto místo pouze ve dne, může si víly alespoň prohlédnout na obrázku Mileny Vyplašilové. A kdybyste chtěli i v tuto dobu spatřit na Pernovce něco zajímavého, pak vězte, že tato přírodní památka je domovem masožravé rostliny rosnatky okrouhlolisté, skokana hnědého, ropuchy obecné a pozor, také zmije obecné. Jak si tito tvorové rozumí s křehkými pohádkovými bytostmi, to už musí posoudit každý sám.

A dostáváme se do míst, kde vládnou strašidla. Tentokrát je to místo zvané U buku a potkat tu můžete Horáckého hejkala. Eva Brychtová na svém obrázku dokonale popsala, co vám takové setkání přinese. Malý, tlustý mužíček, nemytý a nečesaný, s hlasem, ze kterého každému vstávají hrůzou vlasy na hlavě, to je hejkal. Ublížit vám nemůže, ale nahnat pořádný strach, to ano. Jakmile jej v lese potkáte, rozhodně na něj nesmíte ani slova promluvit. Jinak vám skočí na záda a nepustí se, dokud nedoběhnete až na kraj lesa. Patami vás bude pobízet k rychlejšímu běhu a ještě dlouho poté vám bude znít v uších jeho šílený jekot a smích.
 

U lyžaře neboli také zastavení sedmé. Autora obrázku lze snadno poznat podle charakteristického rukopisu. Je jím Karel Němec, jinak také autor sgrafitové výzdoby na novoměstském kostele sv. Kunhuty. Místní rodák byl i velkým příznivcem lyžování, jak se dozvídáme z jeho tvorby. Obrázek na tomto zastavení zachycuje karamboly a pády. Jestli jde o vlastní zkušenost autora, není známo. Jisté však je, že do Ochozy, místa konání slavných lyžařských závodů, pocta vyznavačům tohoto sporu rozhodně patří.
 

A čeká nás zastavení osmé, poslední. Milan Kotlář je autorem obrázku, na němž je vyobrazen hastrman čili vodník. Ani on nepatří mezi oblíbené pohádkové bytosti. Rybníky na Vysočině měly každý svého zeleného panáčka s kapajícím šosem. Tento bydlí nedaleko, v rybníku Koupaliště. Kolik dušiček se skrývá na dně v keramických hrníčcích s pokličkou,to se asi nedozvíme. Ale určitě si nejednoho neopatrného chasníka či děvečku hastrman pod vodu stáhl. Vždyť se taky vodníci uměli proměňovat v různá zvířata a klamat lidi. Tak například sýkovecký vodník se měnil v kačenu. A ten maršovský zase v malé prasátko. No a hastrman z Olší pro změnu v zajíce.
 

Kromě sbírání duší ale umí hastrman i jiné věci. Třeba ševcovat nebo hrát na housle se strunami z měsíčního svitu. Rád si zakouří fajfku, ale ještě raději sleduje rusalky, jak tančí na hrázi rybníka. Tak až půjdete kolem, nezapomeňte se pořádně rozhlédnout. Třeba ho uvidíte.

Obrázky končí a tím i naše cesta. A stejně, jako jsme do ní vstoupili, zase z ní vyjdeme. Viadukt na Bělisku, to je brána, kterou tento kouzelný svět pohádkových bytostí a pověstí opustíme. Tak šťastnou cestu.