Obec Černvír vlastní hned dvě vyhlášené historické památky. Jednou z nich je krytý dřevěný most z počátku 18. století. Tou druhou románský kostelík Nanebevzetí Panny Marie.

Historici datují jeho vznik do první poloviny třináctého století. V té době nebyl tak velký jako nyní. Byla to menší stavba v rozsahu dnešního kněžiště se dvěmi polokruhovými apsidami. Do dnešní doby se dochovala ve hmotě nynějšího kostela v plném rozsahu.

Na počátku 14. století byla románská stavba vyzdobena gotickými freskami, dnes z velké části odkrytými. Zřejmě současně byla k původní stavbě připojena obdélná loď zabírající přibližně polovinu délky dnešní lodi.

Do současné podoby byl kostel rozšířen v sedmdesátých letech 17. století, kdy byla loď protažena na dnešní délku a přistavěno šířkově disponované průčelí vyzdobené ranně barokními portály.

Výhodou černvírského kostela je možnost prohlídky s průvodkyní. Této činnosti se již léta věnuje paní Jindra Fafílková.

Chodí vám sem hodně zájemců o prohlídku?
Nejvíce je jich při Pernštejnských slavnostech. To máme otevřeno tři dny v kuse a hrnou se sem doslova proudy návštěvníků.

Vy jste oficiální průvodkyní nebo to děláte spíše z nadšení?
Někdo se musí o kostel starat. Já jsem vlastně kostelnice. Starám se o něj, uklízím jej a také provázím případné zájemce.

Když někdo prochází Černvírem a chtěl by se podívat na vzácné fresky, pustíte ho dovnitř?
Samozřejmě. Bydlím hned pod kostelem, a pokud jsem doma, ráda vyhovím. Je jedno, jestli je to jednotlivec nebo celá skupina, umožním prohlídku každému zájemci.

A když bydlíte hned u kostela a u hřbitova, nemáte strach ze strašidel?
To určitě ne, já jdu klidně na hřbitov i po setmění. Člověk si zvykne.

Jak je vidět, tak máte k tomuto kostelu doslova citový vztah...
Kostelníka původně dělal otec mého muže a já s manželem jsme mu pomáhali. Pak děda umřel a po něm i manžel. Já jsem jim slíbila, že budu v této činnosti pokračovat, takže je to vlastně taková rodinná tradice.

S paní Fafílkovou jsem prošla celou budovou kostela. Na kůru jsem si vyzkoušela varhany. Kostelnice mi šlapala měchy a já jsem s její vydatnou pomocí z tohoto historického nástroje dokázala vyloudit pár tónů. Můj repertoár je velice omezený, tak na úrovni dítěte první třídy a musím uznat, že píseň „Ovčáci čtveráci" ve velebném tichu starobylého kostela nezněla nijak skvěle.

Vystoupaly jsme i na půdu, kde jsem mohla obdivovat zvon, který byl ulit na hradě Pernštejně. Paní Fafílková je nejen kostelnicí, ale zároveň také zvoníkem.

Je to těžké naučit se zvonit?
Zvon musí ťuknout na obě strany, jinak by šmatlal. Rozhodně to není jednoduché. Já jsem taky zpočátku zvonit neuměla. Chodila jsem kdysi zvonit s maminkou, ale tehdy mi to nešlo. Naučila jsem se to až později. Když jsem poprvé zvonila sama, hrozně se mi klepaly nohy a ruce.

Paní Fafílková se nakonec zvonit naučila. Jen díky ní je široko daleko slyšet hlas černvírského zvonu. A také pouze díky ní se můžete do této pozoruhodné stavby podívat i vy až se budete toulat v okolí.