Výlet do neznáma

Výlet do neznáma

Na sobotní dopoledne připravili pracovníci CHKO Žďárské vrchy pro zájemce výlet za sýcem rousným. Sraz měl být v 9,30 na Studnicích, odtud se pak mělo jít na Pohledeckou skálu, kolem Vlčího kamene do Roženeckých Pasek a přes Odranec zpět na Studnice.

 

 

Nevím, jestli čas a místo setkání spletl můj informátor nebo jestli jsem popleta já, ale když jsem se o půl desáté do nejvýše položené obce na Vysočině dostavila, nikdo, kromě mne a několika místních, tam nebyl. A protože bylo nádherné počasí, které k výletu doslova lákalo, rozhodla jsem se, že by bylo škoda vrátit se domů. A tak jsem se, stejně jako dávní krajánci, vydala na cestu. Tam, kam mne oči povedou a nohy ponesou.

Jakmile jsem však vyšla ze Studnic, utrhl se mi popruh u batohu. „To to pěkně začíná", řekla jsem si a začala fotit rozkvetlé jívy, na kterých bzučely tisíce včel. Hned po druhém snímku mi došly ve foťáku baterky. Naštěstí s sebou nosím vždycky náhradní, takže se vlastně nic nestalo a mohla jsem dál.

Mým prvním záchytným bodem se stala Pasecká skála. Jako vždy nezklamala. Nikde nikdo, jen slunce, skály, stromy a já. Chvíli jsem seděla na vrcholu Vyhlídky a kochala se pohledem do krajiny. Dalo by se takto sedět hodiny, ale jednou jsem se rozhodla pro výlet, tak honem dolů a vymyslet další trasu. Rozcestník nabízel několik možností a já se rozhodla pro Podmedlovský mlýn. Uzoučkou pěšinku ještě zužovaly oplocenky, ale projít se dalo. Začala jsem potkávat první turisty. Koukali na mne závistivými pohledy, protože já jsem si vesele vykračovala z kopce dolů, zatímco oni se namáhavě ploužili do kopce.

Po chvíli se cesta rozšířila, byla však samý balvan a samý kořen. Ale to už k těmto lesním stezkám patří. Občas jsem narazila i na nějakou překážku. Příkopy i potůčky mi však pomáhaly zdolat všudypřítomné balvany, které zde tvořily malé, kamenné mosty. Za nějakou dobu se přede mnou objevil Podmedlovský mlýn. Tak kam teď? Změnila jsem směr a vydala se ke Kadovu.

Cesta se také změnila. Nevedla lesem, ale mezi poli a loukami. Ačkoliv se mi mezi stromy zdálo, že sluníčko příjemně svítí, tady už sluneční paprsky tak příjemné nebyly. Minula jsem osadu Kadůvek. Podél cesty lze „obdivovat" i ty méně příjemné stránky civilizace.

O kousek dál jsem narazila na prosluněnou paseku, která lákala k tomu, aby člověk usedl na pařez a jako pohádkový Honza posvačil. Chvíli jsem se rozhlížela, jestli někde poblíž nestojí kouzelná babička, se kterou bych se rozdělila o krajíc chleba. Ale nikde nikdo a tak jsem se vydala dál.

Další rozcestník mne lákal do Samotína. Uposlechla jsem jeho vábení, sliboval dva kilometry chůze. Cesta byla samá křižovatka a tak jsem měla trochu obavu, abych nepřekročila bludný kořen. Těch tam bylo víc než dost. Asi se mi nakonec zabloudit podařilo, protože jsem před sebou místo Samotína uviděla Kadovský mlýn, ke kterému vedla úplně jiná značka.

Co naplat, chybička se vloudila. Zklamání mi dokonale vynahradila okolní krajina. Byla kouzelná. Potůček lemovaný záplavou bílých sasanek, které kvetly jako o závod. Byly všude, kam jsem se podívala. Doprovázely mne až do Kadova.

Tady jsem chvíli okukovala pomník věnovaný místním železárnám a už stál přede mnou další rozcestník. Okamžik jsem váhala a pak se vydala po silnici do Krátké.

Cesta po asfaltce už nebyla tak hezká jako lesem nebo mezi poli, ale i tady mne leccos zaujalo. Například most vedoucí odnikud a nikam.

Pupeny stromů, lemujících cestu, byly nalité k prasknutí. Sluníčko už zanedlouho vytáhne zelené lístky na světlo. Splývavé větvě modřínů vypadaly jako závoj. Jejich hnědavé zabarvení se již brzy změní v jasnou zeleň. Nedaleko silnice v trávě žlutě svítily květy narcisů. V téhle zarostlé pustině by je nikdo nečekal.

Jakmile jsem vyšla na kopec, objevily se přede mnou první krátecké střechy. Po pár krocích jsem se dostala do vesnice. Tak kam teď? Lákaly mne Blatiny, tak jsem se vydala tam.

Prašná cesta nebyla dlouhá. Hned za kopcem se vyloupl z lesa Drátník a pod ním i první blatinecké chaloupky. Blatiny si rozhodně nenechte ujít. Pokud vám některé vesničky dokážou připomenout krásu starých časů, pak Blatiny mezi ně rozhodně patří.

A protože jsem už byla celá utrmácená, rozhodla jsem se využít výhody civilizace - mobilního telefonu - a zavolat si pro odvoz. Ještě chvilku jsem si poležela v lese na mechu a koukala do korun stromů. Stromy šuměly, ptáci zpívali, včely bzučely, slunce svítilo, prostě jaro, jak má být. Není vždy nutné mít určitý cíl. Toulat se jen tak krajinou, i to má své kouzlo. A jaké!!!!