Ptáte se co tak můžou mít společného? Vlastně skoro nic. Jak mlýn, tak ježka jsme potkali na svém putování po Vysočině.

Protože sobota byla slunečná a doslova vybízela k výletům, tak jsem se na jeden vydala taky. Se mnou jel i historik Jaroslav Sadílek a navzájem jsme si dělali průvodce. Cíl jsme vlastně neměli žádný, jeli jsme jen tak, však ono se ukáže, kam nakonec dojedeme.

Ale první návštěvu, tu jsme měli domluvenou. Na svůj mlýn nás pozval pan Rumler z Rovného. Jak z našeho povídání vyplynulo, pan Rumler je vyučený mlynářem, takže je i jedním z posledních žijících zástupců tohoto řemesla.

Mlynáři byli vždycky široko daleko vážení a ctění. Pan Rumler pochází z mlynářské rodiny a ještě si vzpomíná na dobu mletí obilí a také krajánků, kteří chodili světem a vypomáhali ve mlýnech. V jejich rodině se traduje o jednom krajánkovi zajímavá historka. Tehdy byl mlynářem dědeček pana Rumlera......

„Jednou si mlynář nechal od ševce ušít nové boty. Byly nádherné na pohled a on z nich měl velikou radost. Ty se budou panečku nosit. Ale když je natáhl na nohy, boty tolik tlačily, že je musel zase rychle sundat.
V té době vypomáhal u nich na mlýně krajánek. Objevoval se tam každý rok v době vybírání brambor. Vypomohl, vydělal si pár peněz a zase zmizel. Krajánek mohl na mlynářových nových botách oči nechat. A jednou ráno, když se všichni ve mlýně probudili, koukají, krajánek pryč a boty taky pryč. Mlynář lamentoval, ale nenadělal nic. A za čas na milého krajánka zapomněl.
Za rok zase přišel čas vybírání brambor. Ve mlýně měli plné ruce práce, kdo mohl, tak pomáhal. Vtom se ve dveřích objevil krajánek, v ruce mlynářovy boty a už z dálky volá. „Pane otče, nesu vám vaše boty. A pořádně jsem vám je rozšlápl, aby vás už netlačily." Mlynářovi nezbylo, než se zasmát. Byl rád, že má své boty zpátky a krajánka k ruce."

Rumlerův mlýn leží na říčce Nedvědičce. Měl jedno kolo na svrchní vodu a byl postaven v době panování Marie Terezie. Jeho dnešní podoba je pozdně barokní a ze zařízení se toho už moc nedochovalo. V jedné z místností nás zaujala novodobá krápníková výzdoba.

Naší další zastávkou byla obec Křídla. Vesnička s dvěma sty sedmdesáti obyvateli je pro historiky přitažlivá především svou rychtou, jež je poprvé zmiňovaná v roce 1548. Mimo jiné se ze zápisu dozvídáme o sirotcích Jana rychtáře. Rychta byla svobodná a měla vůči vrchnosti pouze dva závazky. Jedním z nich bylo vychování telete „do zrostu velkého vola" a druhým vypravení pacholka ve zbroji s koněm v době vojenského tažení. V sedmnáctém století byla rychta dokonce sídlem vrchnosti. Do dnešní doby se bohužel v původním stavu nedochovala, protože v letech 1959 - 63 byla jedna z bočních částí přestavena na kulturní dům. Na zdi rychty můžete obdivovat sgrafita vytvořená místním rodákem, akademickým malířem Janem Blažkem.

Při projíždění obcí vás určitě zaujme i pěkně opravená zvonička. Ta byla postavena v roce 1843. 16. května 1889 prý velice utrpěla mohutnou průtrží mračen, která se nad Křídly přehnala. Opravena byla až o šest let později.

Vydali jsme se dále. Projeli jsme vesničkou Branišov, která má na své návsi veliký kruhový objezd, který by branišovským mnohé město mohlo závidět. Kromě kruhového objezdu má obec snad nejvíce zchátralých stavení ze všech vesnic, kterými jsme ten den projížděli.

Následovala Bobrová, vesnice složená ze dvou obcí, Horní a Dolní Bobrové. Auto jsme nechali u pohostinství Černý orel. Tuto budovu proslavil televizní seriál Četnické humoresky, často se tam filmoví četníci stavovali na občerstvení.

My jsme se na občerstvení nestavili, dali jsme přednost obhlídce obce. Nejdříve jsme procházeli Dolní Bobrovou, tam jsme si prohlédli chrám sv. Markéty. Nejstarší zprávy o něm pochází z roku 1338. Patronát zdejšího kostela tehdy náležel špitálu Sv. Ducha na Starém Brně.

Na přelomu Dolní a Horní Bobrové jsme potkali ježka. Postával na okraji chodníku, bystře sledoval dění v obou obcích a vůbec mu nevadili lidé, kteří okolo něj chodili. Moudře se na nás koukal a zřejmě se divil, kam všichni pořád spěchají.

Náves v Horní Bobrové lemují nádherné staré domky. Mnohé z nich jsou velice dobře udržované a opravené, jenom několik jich je ve špatném stavu. Jeden z těch neudržovaných mne zaujal svou výstavností, ve své době patřil určitě k těm nejkrásnějším. Co by na to asi říkal jeho původní majitel, kdyby ho viděl v tomto zbídačeném stavu. Snad se i on časem dočká lepšího osudu.

A samozřejmě jsme nemohli vynechat kostel sv. Petra a Pavla, který byl v letech 1714 - 1722 přestavěn podle Santiniho návrhu. Původní starý chrám byl příliš malý a tak se žďárské opatství rozhodlo ho rozšířit. A 6. října 1722 byl chrám slavnostně vysvěcen.

Vedle kostela stojí škola. Budova je velice zchátralá. Její stáří se nám nepodařilo zjistit, jisté je, že podle farních matrik zde v roce 1672 vyučoval rektor pouze koledu. Tato budova sloužila pro výuku až do roku 1898, kdy se žáci přemístili do školy nové. V roce 1905 se však jedna třída do staré budovy vrátila a škola opět sloužila svému prvotnímu účelu. Tak tomu bylo až do roku 1914.

V roce 1770 byla v Horní Bobrové opatstvím žďárským vystavěna i jednopatrová fara. Pozemek, který k ní náleží, je obehnán zdí. Zkušenému oku historika Jardy Sadílka samozřejmě neunikla původní brána, nyní zazděná. Dodnes jsou na ní patrné panty na zavěšení vrat.

Opustili jsme Bobrovou a jeli dále. Kousek od obce, na vrchu zvaném Valy, se kdysi vypínal hrad Bobrová. Zmínky o něm nacházíme ve třináctém století. Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století byl už hrad zřejmě pustý. V roce 1904 zde podle pamětníků byly ještě zbytky základů, příkopy a sklepy a při kopání se prý přišlo na sklep klenutý. Kameny ze zdiva však byly brzy rozebrány na stavbu silnice, takže dnes tam už mnoho nenajdete. Na vrcholu kopce je vysázený les. Mezi stromky je ještě patrný hradní příkop, sem tam objevíte v místě samotného hradu nepatrné pozůstatky sklepení.

Ale své vycházky na vrchol kopce Valy jsme rozhodně nelitovali. Naskytl se nám odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na Bobrovou.

Následovala obec Blažkov o níž je první písemná zpráva z roku 1348. Zajímavý evangelický kostel určitě nepřehlédnete. A na první pohled každého zaujme i kaplička, která je součástí obytného domu. Něco takového se hned tak nevidí.

Svůj výlet jsme ukončili v Moraveckých Pavlovicích u Ing. Zábrši, kde jsme narazili na další dva cestovatele, Hynka Jurmana a Františka Dvořáčka. Povídalo se hezky, ale protože pana Zábršu čekala ještě práce, tak jsme se brzy rozjeli každý svou cestou.