A znovu jsem se společně s Milošem Lopaurem z Regionálního muzea Tvrz vydala po technických památkách. Tentokrát jsme měli sebou dokonalého průvodce, kterým byl František Dvořáček ze Stříteže.

Naše první návštěva patřila Šabartovu mlýnu. Nachází se v blízkosti Černého mlýna, na cestě z Podolí do Bobrové. Z původního mlýna se mnoho nedochovalo, majitelé ho v současné době začínají opravovat.

A my jsme se vydali dál, ke Stříteži, kde jsme naložili svého průvodce Františka. Dojeli jsme k samotě „Lopaty" a odtamtud pokračovali dál pěšky. Naším cílem byl další z mlýnů, takzvaný Skalní nebo také Záklasníkův. Majitel byl velice vstřícný, ale z vnitřního vybavení mlýna se toho bohužel také moc nedochovalo. Pouze mlýnské kolo opřené o zeď dokumentovalo dřívější funkci tohoto stavení.

O to více nás překvapilo, že v přilehlé kůlně se nachází téměř neporušená pila, která k mlýnu náležela. Železné kolejnice, katr, to vše ve velice dobrém stavu. Kdysi se prý v tomto mlýně vyráběla i elektřina, která nebyla pouze pro potřeby vlastní, ale také pro nedalekou obec Moravecké Pavlovice.

Bylo vidět, že se majitelé o mlýn dobře starají. V současnosti toto stavení slouží pouze k rekreačním účelům, ale svůj původ nezapře.

Vrátili jsme se pro auto zpět na „Lopaty" a mě to nedalo, abych si nevyfotila zářící slunečnicové pole, které je už z dálky vidět. A také slyšet, protože okolo slunečnic neustále poletuje spousta včel, které mlsně vyhlíží, kam usednout.

Ale nezbývalo, než nechat slunečnice slunečnicemi a rozjet se dále. Vydali jsme se směrem na Tišnov, ale nejeli jsme daleko. Auto jsme nechali u Brabcovy hájenky a vydali se na obhlídku daňčí obory, kterou zde nechal vybudovat hrabě Mitrovský. Moc nám tu po ní nezůstalo, pouze pár kamenných sloupků a i ty pomalu odnáší nenechavci, kterým se hodí na zahrádku.

Okolo srubu, který pan hrabě postavil pro své lovce, jsme se lesem dostali až k lokalitě zvané „Skalka". Tady jsme našli další památku, která už památkou brzy nebude. Je jí polorozpadlá stodola, na které už se podepsal zub času a také nezájem majitelů.

Nedaleko ní se nachází dva již opuštěné lomy. Nevím, co přesně se v nich těžilo a ani náš průvodce nám to nedokázal říct. Větší z nich byl opravdu impozantní, připadali jsme si v něm jako trpaslíci.

A vzhůru lesem k zaparkovanému autu. Cesta vedla okolo chaty „Anny", postavené také hrabětem Mitrovským na druhé straně obory. Chata ale celá září novotou, těžko říct, co je na ní původního.

Cestou jme narazili také na most, jak řekl František, opravdu původní - uraňácký. Samý beton a železo, kus pořádné totalitní práce.

Honem k autu a zpět ke Stříteži. Naproti obce nás čekala stará vodárna. Moc už z ní vidět není, vypadá spíše jako nějaký malý bunkr. Nezasvěcený by v něčem takovém nikdy vodárnu nehledal.

Zase jsme kousek popojeli, tentokrát směrem k Dolní Rožínce. František nás vedl mezi poli na zarostlý ostrůvek. A tam, světe div se, se před našimi zraky najednou objevila nádherná kamenná studánka. Dlouho ji nikdo nečistil a tak byla plná trnek a mirabelek, které rostou okolo. Možná by si zasloužila více pozornosti.

Poblíž studánky nám František ukázal ještě jeden z nesčetných hraničních kamenů, které můžete v okolí Stříteže najít. Jsou na něm vyryty iniciály HP, takže cesta, kterou kdysi lemoval, patřila k hradu Pernštejnu.

A poslední zajímavostí, kterou jsme ten den viděli, byl zájezdní hostinec „Bukanda". Stojí na rozcestí Bukov, Střítež, Dolní Rožínka a Milasín a nikdo, kdo jede kolem, ho určitě nepřehlédne. Škoda, že už není v provozu, jistojistě by se zde mnohý unavený poutník zastavil na malé občerstvení.

Zase máme spoustu kilometrů za sebou a opět jsme toho hodně viděli. I vy se můžete do okolí Stříteže podívat, třeba objevíte další, neméně zajímavé věci.