Nedávno jsme se podívali do okolí slezského města Krnova a tam také ještě chvilku zůstaneme.Tentokrát se ale zastavíme u nedaleké zříceniny hradu Šelemburku. 

Jeho trosky najdete asi 2km jihovýchodně od města. Má hned několik jmen. Je nazýván nejen Šelemburk, ale také Cvilín nebo Lobenštejn. V mladší době kamenné bylo prý na jeho místě opevněné hradiště. Jméno Lobenštejn se údajně vyskytlo už v roce 1238, ale první skutečně dochovaná zmínka o hradu je z roku 1253 a naleznete ji v zakládací listině Horního Benešova sepsané Benešem z Úvalna. Tomu tehdy hrad patřil.

Po vzniku opavského knížectví se hradu ujal Mikuláš, vévoda opavský, nemanželský syn Přemysla Otakara II. V roce 1377 se knížectví opavské rozdělilo na dvě samostatné části, tedy na knížectví opavské a knížectví krnovské. A tak se na hradě objevuje nový vlastník - kníže Jan I. Po něm nastupuje Mikuláš III. a Konrád II. Od něj získává hrad krnovský kníže Mikuláš.

V roce 1474 dobyl hrad uherský král Matyáš Korvín a zajmul zde Mikulášova syna Jana. Ten se po propuštění pustil do opravy zpustošeného hradu. Když Jan zemřel, převzala rodinný majetek jeho sestra Barbora. Ale král Vladislav jí majetek odebral a za věrné služby ho daroval svému kancléři Janu ze Šelmberka a Kosti. To se stalo 3. října 1493. Barbora se s tím nehodlala smířit a jejich spor ukončil až sňatek její dcery s Janovým synem Jiřím.

Jiří ze Šelmberka užíval hrad jako své sídlo a proto dal také přistavět další obytné budovy. 15. května 1523 však hrad i celé krnovské knížectví prodal markraběti Jiřímu Hohenzollerskému z Ansbachu, který sice nejprve pomýšlel na další opravy, ale nakonec se rozhodl přesídlit do Krnova.

Po třicetileté válce začala nezadržitelná zkáza hradu. Jeho zdivo se postupně rozpadalo, někde bylo i zčásti rozebráno. Do dnešní doby se zachovala pouze studna, částečně zasypané sklepy, obvodové zdivo a pozůstatky válcovité věže. Dodnes je patrný i vodní příkop. Kopec, na kterém hrad stojí, byl původně holý a uměle zalesněn byl okolo roku 1900.

A jako každý správný hrad má i Šelemburk svou pověst.

Jednou se v Opavě ženil zámožný kupec, který pocházel z nedalekého Krnova. K večeru se novomanželé rozjeli do manželova obydlí i s bohatým nevěstiným věnem. Tehdy sídlili na hradě Šelemburku loupežníci, kteří byli postrachem okolí. Ti si na svatebčany počíhali a násilím je i s tučnou kořistí odvedli na hrad.

V té době žila v jedné krnovské hospodě statečná Dorotka. Holka jako lusk, hosté na ní mohli oči nechat, když roznášela korbele s pivem. Ten večer byl lokál plný. Pilo se a povídalo a rozjaření páni se začali hádat, kdo z nich je statečnější. Nakonec Dorotka řekla: „Všichni se chlubíte svou statečností, ale na hrad by teď v noci nikdo z vás nešel." „A ty by sis troufla?" ptali se hosté. „Nejenže troufla, ale také troufnu. A jako důkaz vám donesu větvičku jeřabin, ty rostou jen u hradu. Tak poznáte, že jsem tam opravdu byla."

Jak řekla, tak udělala. Vzala si sebou nůž, aby mohla větvičku jeřabin odříznout. Měsíc jí svítil na cestu a Dorka za chvilku opustila městské hradby a utíkala cestičkou k temné siluetě hradu. Doběhla tam a uřízla větvičku. Vtom si všimla mihotavého světýlka ve sklepním okénku. Nahlédla tam a uviděla loupežnickou bandu dělící se o kořist. A v koutě spatřila krvavý nevěstin závoj. Hned věděla, kolik uhodilo. Otočila se na podpatku a utíkala pryč. Ale kamení, které se jejím úprkem uvolnilo, ji prozradilo. Loupežníci nechali kořist kořistí a rozběhli se za neznámým vetřelcem. Už už ji vůdce lupičů doháněl, ale Dorotka měla pro strach uděláno. Vytáhla nůž a bodla jej do tváře. Lotr se s výkřikem zastavil a poskytl tak dívce náskok. Celá bez dechu doběhla zpět do hospody a tam vyprávěla, co na hradě viděla. Hosté se spolu s biřici vydali k hradu, ale loupežníky ani jejich kořist tam už nenašli. Jen mrtvá těla novomanželů.

Za rok se v krnovské hospodě konala svatba. Jedlo se, pilo a tancovalo a pro Dorotku chodil neustále štíhlý cizinec oděný celý v černém. Po půlnoci se vyšli trochu se ochladit na dvorek. Najednou se cizinec vyšvihl na svého koně a Dorku posadil před sebe. Prudce koně pobídl a cválal s ní pryč. Zrovna když ujížděli přes most jí cizinec povídá: „Já jsem ten vůdce loupežníků, kterého jsi před rokem zranila. Na tváři mám na tebe památku. A dnes je den mé odplaty." Dívka se dala do křiku, kůň se polekal a vzepjal. S oběma skočil do řeky. Dorotce se podařilo vyplavat a zachránit se, ale loupežníka si odnesl dravý proud.