Kdysi stačila poutníkovi jdoucímu krajem sukovitá hůl a torna s kusem chleba a sýra. Přiznám se, že i když by se mi to někdy líbilo, dávám přednost pohodlnějšímu a hlavně rychlejšímu putování. Auto a fotoaparát, to je vybavení dnešních poutníků.

A protože jsem nevěděla, jestli bych smírčí kameny sama našla, vzala jsem si na pomoc průvodce. Této role se ujal František Dvořáček, ale ani on nevěděl, kde jsou některé z kamenů umístěny. A tak jsme jezdili, chodili a hledali. Nakonec jsme jich objevili sedm.

Smírčí kameny nejsou zajímavé pouze svou krásou, originalitou a výjimečností, ale také svými téměř pohádkovými příběhy, které se o nich vyprávějí. Každý má svou vlastní historii, každý z nich je jedinečný a neopakovatelný.

První kámen, který se nám podařilo najít, stojí ukryt ve vysoké trávě v obci Sejřek. Dostávali jsme se k němu téměř s nasazením života, prodírali jsme se kopřivami, přeskakovali potoky, ale nakonec „byl náš". A stejně jako všechny smírčí kameny, i on má svůj příběh.

Jednou se dvě střihačky ovcí vracely zpět na statek Mansberk do Sejřku. Cestou si povídaly o mládencích. Ale protože se oběma líbil stejný hoch, netrvalo to dlouho a vjely si do vlasů. Hádka přerostla ve rvačku, ve které se začaly bodat nůžkami na stříhání ovcí. Obě svým zraněním nakonec podlehly a v místě jejich krvavé pře byl vztyčen smírčí kámen.

Nás čekala strastiplná cesta zpět k autu, které jsme nechali stát u místního kravína. (Pokud budete kámen hledat, mohu vás ujistit, že kraťasy a sandále jsou opravdu nevhodné). A jeli jsme dál.

Naší další zastávkou byl Doubravník. Tam jsme našli smírčí kříže dokonce dva. První z nich stojí v příkopě v zastavěné ulici. Když jsme k němu dojeli, myslela jsem si, že mne František jenom zkouší. Kámen je totiž k cestě obrácen rubovou stranou, takže ze silnice vypadá, jako by neměl s nešťastnou událostí nic společného. A přece.

Kdysi tady byla zelená louka, na níž pasáček pásl stádo ovcí. Ovce stále utíkaly a chlapec se za nimi něco naběhal. Byl už unavený a chtěl si odpočinout. Nedaleko uviděl kupku sena, která lákala k odpočinku. Pasáček se dlouho nerozmýšlel, zavrtal se do vonícího sena a za chvíli spokojeně usnul. Nebe se začalo zatahovat, hlásila se bouřka. Když to uviděl sedlák z nedalekého statku, poslal pacholka, aby sušící se seno poklidil. Pacholek poslechl, ale sotva zabodl vidle do první kupky, zděsil se. Vidlemi probodl pasáčka.

Na tomto kameni je vytesán nejen kříž, ale také reliéf vidlí, které celou tragédii připomínají.

Druhý kámen stojí u silnice na Štěpánovice a najdete ho velice snadno. Hned vedle božích muk. Na tom místě byl prý zabit mládenec z Borače doubravnickými chlapci, protože chodil za místní dívkou. I tady, stejně jako v Sejřku, zavinila tragédii láska a žárlivost.

A my jsme pokračovali dál. Obec Štěpánovice se může pyšnit nejen dvěma smírčími kameny, pěkně udržovanými památkami a vycházkovými trasami, ale také příjemnými obyvateli. Auto jsme nechali zaparkované hned na začátku Štěpánovic u domku starších manželů, kteří nám popsali, jak se ke kamenům dostaneme a povykládali nám i pověsti, které se k nim vztahují. Ještě nám připomněli, že už rostou houby, tak ať se po nich také podíváme, když už budeme v lese. Houby jsme nenašli, ale kameny ano.

Prvním z nich je kámen „červené Karkulky". Lidé převzali jméno ze známé pohádky pro děti, jen ten konec je mnohem smutnější.

Tatínek - dřevorubec, kácel v lese stromy a aby udělal co nejvíce práce, zůstával i přes poledne v lese. Děvčátko neslo tatínkovi z domu oběd. Ale tatínek se tentokrát jídla nedočkal. Lesy kolem Štěpánovic byly tehdy temné a neproniknutelné a číhalo v nich nebezpečí na každém kroku. Velkým postrachem byli vlci. Když holčička vešla do lesa, ozvalo se vlčí vytí. Děvčátko se dalo do běhu, ale vlkům a svému osudu neuniklo.

Kámen je zabetonovaný a je u něj i tabulka s označením. Najdete ho velice snadno, stejně jako ten druhý, stačí, když se budete držet vycházkové trasy obce.

Druhý štěpánovický kámen naleznete na kopci v místě nádherné vyhlídky na obec. Prý tudy kdysi vedla kupecká stezka a zdivočelé zvíře tu zabilo řezníka, který po ní šel.

Zpět k autu jsme se vrátili oklikou, takže jsme měli možnost důkladně si prohlédnout Štěpánovice. Při našem minulém putování za smírčími kameny mne zaujal maličký Obecní úřad v Moraveckých Pavlovicích, ale štěpánovický místní národní výbor ho dalece předčí.

Dolní Loučky. Obec s nádherným kostelem, pohledem na nedaleký železniční viadukt a také smírčím kamenem. K němu se vážou hned dvě pověsti. Podle jedné z nich při stavbě kostela spadl z věže tesař, který tam pracoval. Druhá vypráví o tom, že kdysi dávno se do kostela vloupali loupežníci a chtěli si odtud odnést cennosti. Uslyšel je farář, popadl sekeru a jednoho z nich zabil. Jako pokání pak vlastnoručně vytesal smírčí kámen.

Pokud byste ho chtěli vidět na vlastní oči, prohlédněte si dobře kamennou zeď obklopující kostel. Určitě ho nepřehlédnete.

Poslední ze smírčích kamenů, které jsme na svém putování viděli, je v Bukově. Je vsazen do pomníku padlých první světové války a tragédii, která se k němu vztahuje, opět zavinila láska.

Zeman Oulehla měl krásnou dceru, o kterou se ucházeli hned dva nápadníci. Jedním z nich byl Petr Čížkovský, jehož lásku dívka opětovala. Druhým temný rytíř, majitel hradu Lísku. Ani jeden z nápadníků nemínil ustoupit a tak byl uspořádán závod. Kdo z nich dojede ze stejně vzdálených míst dříve na bukovskou náves, dostane zemanskou dceru za ženu. Jaká byla dívčina radost, když viděla jako prvního přijíždět Petra. Ale její úsměv pohasl ve chvíli, když spatřila rozzuřeného rytíře. Ten se na svého soka vrhl s taseným mečem a zabil jej.

Tímto dnešní putování po smírčích kamenech končí. I vy se vydejte cestami a pěšinkami za těmito úžasnými svědky minulosti. A pokud nechcete použít auto, vydejte se po vzoru dávných poutníků pěšky, jen s tornou a sukovitou holí.