Výlet do okolí Lísku

Výlet do okolí Lísku

Počasí se nám umoudřilo a tyhle nádherné dny přímo lákají k výletům do přírody. Takže kam tentokrát? Zkuste třeba okolí Lísku. My jsme to také zkusili a můžu vřele doporučit.

Lísek nebo také Lhota, jak se do roku 1951 obec jmenovala, najdete téměř ve středu trojúhelníku, který tvoří Jimramov, Bystřice nad Pernštejnem a Nové Město na Moravě. Obec má okolo tří set obyvatel a my jsme ji použili jako výchozí bod. Auta jsme nechali stát u kostela a vydali jsme se směrem k nedalekému Vojtěchovu. Naši malou výpravu vedl tentokrát Karel Skalník, který se v okolí Lísku dokonale vyzná. Jak by také ne, vždyť ve Lhotě prožil dětství.

První ze zajímavých věcí, které nám chtěl ukázat, byl smírčí kámen, který osobně nalezl, očistil a zabetonoval. Pokud se k němu chcete dostat, musíte sejít z polní cesty a brouzdat mokrou travou až k malému zarostlému ostrůvku uprostřed luk a polí. Jsou na něm vyryty iniciály V. J., letopočet 1883 a kříž. Podle Karla šel toho roku 23. března Valentin Juračka, domkař a stolař ve Lhotě č. p. 9, z hospody z Vojtěchova domů. A protože byl notně podroušený a cesta byla namáhavá, rozhodl se, že si odpočine. Sedl si do sněhu, usnul a už se neprobudil. 24. března ho sousedé našli a o dva dny později měl pohřeb. V matrice zemřelých byl jako důvod smrti uveden „rozklad krve následkem zmrznutí". Valentinovi Juračkovi bylo v den jeho smrti šedesát pět let. Nápis do kamene zřejmě vytesal někdo z pozůstalých a ten také zanechal kámen na místě tragédie. Časem, když se stará cesta ze Lhoty do Vojtěchova rušila, kámen zmizel. Okolo roku 1960 ho traktoristé vyorali, položili na travnatý ostrůvek a dál si ho nikdo nevšímal. Karel ho tam našel, očistil a také zabetonoval, aby ho snad nějaký nenechavec neodnesl.

Od tohoto kamene jsme pokračovali dál k Vojtěchovu. Nechtělo se nám vracet na cestu a tak jsme se vydali zkratkou. Potvrdila se nám stará známá pravda, že co je nejkratší, nemusí být také nejjednodušší. Přeskočit potok nebylo nic těžkého, horší pak byly kopřivy vysoké skoro stejně jako my. Ale i tuto překážku jsme statečně překonali a zanedlouho se před námi vynořila obec Vojtěchov.

Vísku jsme těsně minuli a vydali se směrem ke Koníkovu. Hned za Vojtěchovem narazíte na další smírčí kámen se zřetelným křížem, pod kterým jsou vyobrazeny nůžky. Kdysi prý tam byla vidět i jehla s nití, ale dnes jsme ji ani při nejlepší vůli na kameni nenašli.
I tento smírčí kámen má svou minulost. V době švédských válek se to všude jen hemžilo vyzvědači a špióny. Jednou Švédové dostali zprávu, že se jeden takový špión potlouká nedaleko Vojtěchova. Sedli na koně a jeli ho hledat. Tou dobou šel polní cestou ke vsi chudý krejčík. Vojáci ho uviděli a v domnění, že je to hledaný zvěd, krejčího zajali a začali vyslýchat. Ten jim však nic říct nemohl a pořád se bránil, že on nic neví, a že tamtudy šel jen náhodou. Vojáci mu však nevěřili a když výslech k ničemu nevedl, přivázali ho za koně a vláčeli prašnou, polní cestou, dokud nevypustil duši. Lidé z Vojtěchova pak na místě jeho skonu vztyčili smírčí kámen.
Jednou si však jeden občan řekl, že je škoda nechat takový krásný kámen venku na mezi, vzal si ho domů a zabudoval ho do nově postavené pece. Když však poprvé zatopil, v peci to začalo strašlivě kvílet. A tak nezbylo, než kámen vrátit tam, odkud byl odvezen.

 

Naše další cesta vedla směrem k hájence, která nyní, jako mnoho dalších, už hájenkou není. Nedaleko ní je vztyčen ručně vyřezávaný, rumunský kříž, který určitě nepřehlédnete.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak se polní cesta změnila v lesní. Chvílemi jsme si připadali jako v pohádce, všude vonělo jehličí, šuměly stromy, červenaly se muchomůrky a v zeleném mechu se krčily hříbky. Houbaři jako by se tomuto lesu vyhýbali, téměř na každém kroku jsme narazili na další a další jedlé houby. Houbařská vášeň přepadla i nás a my jsme jen litovali, že sebou nemáme tašky, které by jistě byly brzy plné.

Další kámen nás čekal uprostřed lesa. A byl opravdu výstavní. Vysoký více než metr s vytesaným křížem, puškou a nápisem: „Lieta Panie 1569 tu neděli po sv. Václavě zabit jest tuto Petr, syn Chrásty z Albrechtic, radní, od Jana, myslivce pernštejnského. Bůh milostiv rač býti duši jeho." Nápis je špatně čitelný a tak jsem to raději pro jistotu opsala z nádherné knížky Hynka Jurmana „Smírčí kameny na Vysočině". Když jsme debatovali o pověsti, kterou Hynek popisuje, rozhodli jsme se, že to přece jen bylo trochu jinak. Podle nás by hajný určitě jen tak pytláka nezastřelil jenom za to, že pytlačí. Pytlák byl mladý a hezký a určitě chodil hajnému za manželkou. Každý pak říkal, že má hajný škodnou v lese i v hájovně. A tak si jednou myslivec na milého Petra počíhal a když ten spokojeně odcházel od paní hajné, tak po něm střelil. Trefil ho tak nešťastně, že byl na místě mrtev. A kámen dala jistojistě vztyčit paní hajná. Jednak proto, že na milého nemohla zapomenout a pak také proto, že vlastně zavinila jeho smrt. Tady vidíte, že pověsti se dají vysvětlovat všelijak. Ale pravdu už nikdo nezjistí.

Cesta lesem pokračovala. Když jde na výlet více lidí, často si někdo všimne věcí, které byste jindy přehlédli. Tak objevil historik Jarda Sadílek krásný kamenný most, u kterého bychom se jinak ani nezastavili.

A za chvíli už nás Karel vedl k „Památníku tří srnců". Podle textu nad památníkem prý chybí tato rarita i v Guinessově knize rekordů. Ale vzhledem k tomu, že za hraběte Mitrovského se ještě rekordy do Guinessovy knihy nezaznamenávaly, bude nám muset stačit tento památník. A o co vlastně jde? Pan hrabě prý byl takový skvělý střelec, že jednou ranou tři srnce skolil. Jen jestli se pan hrabě tak trochu nevytahoval.

Od památníku jsme šli ještě notný kus směrem ke Koníkovu. Les pomalu končil, pokračovali jsme po louce. Vyšplhali jsme na kopec nad Koníkov a před námi se rozprostírala nádherná krajina Vysočiny. Světle zelená tráva, tmavší zeleň lesů, modré nebe s bílými obláčky, sem tam chaloupka. A za nějaký čas, až malíř podzim použije svou pestrou směsici barev, bude výhled ještě nádhernější. Určitě stojí za to jít se tam znovu podívat.

Od Koníkova jsme se vydali k Lísku. Čekal nás ještě Vlčí kámen, který jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Našli jsme ho, jak jinak, uprostřed lesů. Je na něm tento nápis: „Zde byl dne 2. ledna r. 1830 zastřelen revírníkem W. Marzikem ze Stříteže VLK, který vážil 88 funtů a jest na hradě Pernštejně vycpán. A pro ty zvědavé je na vedlejším stromě vysvětlivka, že jeden fund = 513,75 gramů. Takže vlk vážil asi 45,210kg. Revírník Marik měl asi velice přesné váhy. Pomník prý ale pochází až z roku 1930, takže kdo ví, jak to tehdy vlastně bylo.

Cestou zpět jsme ještě z dálky zahlédli „Kolonii Marii", což je několik domků postavených Mitrovskými původně pro lesní dělníky. Nevynechali jsme ani Skalku, kde je dodnes patrný pozůstatek těžby. Žádné záznamy o tom sice nikde nejsou, ale spousta lidí se domnívá, že se tu kdysi těžilo železo.

Cestou přes osadu Malý Lísek jsme se pomalu dostali až k zaparkovaným autům. Poslední úsek trasy voněl mateřídouškou a travou. A jako všude na Vysočině, ani zde nemohly u cesty chybět zářivě červené jeřabiny.

Tak až nebudete vědět, kam na výlet, zkuste okolí Lísku. A i když neseženete na cestu tolik znalého průvodce jako my, nezoufejte. Všechny cesty jsou značené a alespoň na jeden smírčí kámen určitě narazíte. A když ne, můžete se tam vydat zase příště. Vždyť přece kdo hledá, najde.