Vysočina,  Žďárské vrchy Hrdé a majestátní, nádherné a obdivuhodné, silné a odolné, to je pouze část přirovnání, která můžeme na stromy použít.       

Často před nimi stojíme se sklopenou hlavou vědomi si toho, jak malí jsme proti jejich velkoleposti a jak daleko máme do jejich moudrého stáří. Zažily války a utrpení a stejně i léta nádherného opojení, klidu a míru. Dokážou nás uklidnit a dodat nám sílu, pohled na ně probudí i v nejpyšnějším z nás skrytou pokoru. Snad i proto se je snažíme chránit. Dvousetletá lípa či stejně starý buk je v našich očích něčím úžasným, něčím, co si zasluhuje nejen náš obdiv, ale také péči.

 
 

 

V pojmech máme ovšem někdy trochu zmatek. Jaký je rozdíl mezi chráněnými a památnými stromy, na to jsem zeptala raději odborníka, Jaromíra Čejky ze Správy CHKO Žďárské vrchy. A odpověď byla více než překvapivá.

 

„Ono je to složité. V naší vyhlášce chráněných druhů rostlin a živočichů není žádný strom. Takže ze zákona žádný chráněný strom, jako druh, neexistuje. Vyhlášku sice dělají odborníci, ale stromy v ní chybí.

Chráněné stromy sice podle vyhlášky neexistují, ale je možné je prohlašovat za památné. V tom případě je pak ten strom chráněný státem jako objekt.“

 
 

 
 

 

Kdo navrhuje památné stromy?

„Navrhují je obce. Naposled, pokud si pamatuji, jsme prohlašovali památným stromem lípu u Dvořáků v Podlesí. Tam to navrhla obec Sněžné. Samozřejmě, že k tomu, aby byl strom navržen a vyhlášen jako památný, musí existovat určité důvody a určitá kritéria. Musí být starý, zdravý, musí co nejlépe vypadat, to znamená, že musí být nepoškozený za ta staletí.  A úplně nejlepší je, když se k němu váže ještě nějaká pověst.“

 

A jaký je další postup?

„My zajistíme jeho ochranu. Několikrát během roku tu lokalitu navštívíme a sledujeme, jestli nedošlo k poškození toho stromu, jestli by nepotřeboval nějaký zásah, jestli jej třeba nenapadla nějaká houba nebo choroba. Už se o něj staráme. V rámci péče o krajinu pak platíme odborníky za to, že u těchto stromů provádí řezy výchovné a zdravotní atd.

No a naše zákonná povinnost je viditelně označit tento strom. Takže u něj umístíme tabulku s veškerými dostupnými informacemi, jako je například výška, průměr, věk…“

 

Jak zjišťujete stáří památných stromů?

„Většinou odhadem. Hodně nám také pomáhají pamětníci nebo písemné zprávy o obci.  V těch je někdy možné najít i zmínku o stromu, při jaké příležitosti byl zasazen a podobně.“

 

Kolik památných stromů se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy?

„Přes padesát, včetně alejí.“

 

 

 
 

 

A který z těchto stromů je nejstarší?

„To není jisté, ale domníváme se, že Zpívající lípa v Telecím. U ní je předpokládané stáří přes šest set let. Zjistit stáří stromu je, jak už jsem řekl, velice komplikované.“

 

Který druh je nejčastěji označován jako památný?

„Jednoznačně lípa.  Těch je asi osmdesát procent. Je to dáno hlavně tím, že jsou vybírány převážně stromy, které rostou přímo ve středu obce nebo v její těsné blízkosti. V lesích bychom jistě našly i některé starší stromy, ale ty jsou v podstatě neznámé a taky se k nim neváže žádná legenda. Navíc pro obec je památný strom jakousi raritou a turistickou zajímavostí.“

 
 

 
 

 

Je trochu smutné, že zákon poněkud zapomíná na to, že strom je živý, že dýchá a roste. Nemůžeme jej zařadit mezi chráněné druhy, ale pouze mezi chráněné objekty, tedy mezi něco neživého. Ale buďme vděčni alespoň za to, že je lze vůbec nějakým způsobem chránit.

 
 

 

S památnými stromy se můžete setkat po celém území Žďárských vrchů. Připomeňme si alespoň ty nejstarší. Kromě Zpívající lípy v Telecím je to například lípa malolistá u továrny Tokoz ve Žďáru nad Sázavou, jejíž stáří odborníci odhadují na čtyři sta let, lípa velkolistá v Chobotském dvoře (k. ú. Kuklík), která tu stojí více než čtyři sta padesát let nebo tři sta třicet let stará lípa v Jimramovských Pavlovicích.

 
 

 

Jistě by se v každé sebemenší vesničce našel alespoň jeden jediný strom, který by si zasloužil přinejmenším náš obdiv, když už ne ochranu. Často je bereme jako něco samozřejmého, chodíme kolem nich léta a vůbec si nepovšimneme jejich krásy. A snad i němé výčitky. Neustále se za něčím honíme, možná by někdy bylo lépe zastavit se a pozvednout oči ke koruně stromů. Dotknout se rukou rozpraskané letité kůry, pozorovat listy třpytící se ve slunečních paprscích, naslouchat jejich šumění a vnímat onu klidnou bezstarostnost, která stromy provází již po staletí.