Ach jó.,..

Ach jó.,..

Když se dva perou, třetí se prý směje. Ale mnohdy není ani tomu třetímu zrovna do smíchu.   

A když se hádají dva odborníci, laik žasne. Jako třeba v tomto případě. Začalo to úplně nevinně. Jablkem sváru se stal obyčejný ježek. Bodlináč,kterého zná každé malé dítě. Olga Růžičková ze Stanice ochrany fauny Pavlov zveřejnila tento text:

 

O ježcích, přírodě a lidském nerozumu….

Tak tu máme opět podzim a s ním různé radovánky k němu patřící. Například sběr hub, oheň v krbu a také – sbírání ježků. Ne, to není vtip, máme zde v Čechách takovou „tradici“, že je třeba pomáhat ježkům přežít zimu tak, že je sebereme a vezmeme domů nebo ještě lépe do záchranné stanice. Ovšem je tohle ta pravá cesta, jak bodlináčům pomoci? Řada pozdních mláďat ježků se nestihne vykrmit a zimu nepřežije. Jedná se však o naprosto přirozený přírodní proces a my lidé bychom do něj neměli zasahovat. Fungování přírodního výběru se nám někdy může zdát drsné, ale je to jen zdání. Potvrzují to i zkušenosti například právě ze záchranných stanic, jež jasně ukazují, že valná většina pozdních malých ježků není schopna přežít ani při kvalitní lidské péči. Podívejme se, jak krutí jsme (nejen) k ježkům ve skutečnosti my lidé. Zahrádky a veřejnou zeleň dnes běžně stříkáme různými přípravky hubícími hmyz a další drobné živočichy, kteří jsou potravou ježků (o pečlivě zasekávaných „golfových“ trávnících, jež jsou nyní velmi v módě nemluvě). Po silnicích jezdíme jako šílenci a to i v úsecích kde víme, že často leží přejetá zvířata. A podzimní úklid zahrádek – hurá na to, nedej bože, aby nám v koutě zahrady zbyla nějaká kupka větví či listí – vše od léta je třeba odklidit a spálit (co by jinak řekli sousedi...).

 
 

 

A ježci?

Ježci jsou hmyzožravci, kteří od jara do podzimu shánějí živočišnou potravu nejen na loukách či okraji lesa, ale i v zahradách, parcích a dalších zelených plochách obcí a měst. Aktivní jsou převážně v noci, avšak na podzim, kdy se blíží doba zimního spánku (ježci jsou spáči praví a nefalšovaní – spí, dokud jim tělesné zásoby dovolí, celou zimu a během té doby nepřijímají potravu) bývají často vidět i za dne. Snaží se sehnat dost potravy, ale ejhle, trávník byl zrovna postříkán jakousi chemikálií. No dobrá, vydají se tedy jinam, ale tu se přiřítí automobil a z ježečka je náhle placička. A ježek co bydlí v zahrádce a měl štěstí, že se odstěhoval od sousedů, jejichž pes už tři zakousl, si na podzim libuje, kolik má pěkných hromad k spaní na výběr. Ale ouvej kupičky jsou najednou fuč. A tak se vydá jinam….

Pořád si ještě myslíte, že je k ježkům krutá paní příroda, která nechá slabé a nemocné přirozeně umřít?“

 

Po přečtení tohoto článku jsem se rozhodla, že vynechám chemikálie na zahrádce (i když je používám jen minimálně a pouze proti mšicím, ale co kdyby si ježeček chtěl smlsnout na jedné z nich), přestanu jezdit autem (to abych čirou náhodou některého bodlináče nezajela), nechám utratit své psy (dříve než oni utratí ježka), nechám na zahradě hromady shrabaného listí a plevele (nikdy je sice nepálím, ale je pravda, že je uklidím na kompost, což je asi chyba). A když náhodou potkám nemocného ježka, tak mu popovídám o přirozeném přírodním procesu, do nějž nesmím zasahovat a ponechám ho svému osudu.

 

Samozřejmě, že všechna svá předsevzetí nedodržím (natolik už se znám). Můj povrchní soucit s ježky ovšem není nic proti rozhořčení dalšího „ježkologa“, Ing. Františka Faktora, předsedy ZO ČSOP Dalečín:

 

„….Je nesporné, že se lidé chovají k ježkům i jiným živočichům velmi často naprosto bezohledně, a že je třeba usilovat o zlepšení současného stavu (viz projekt ČSOP „Živá zahrada“). A tím by právě mohl článek začínat a teprve pak konstatovat, že pokud se negativní chování člověka nezlepší, nemůže být podzimní sběr ježčích mláďat záchranou ježčí populace nebo dokonce jakýmsi odpustkem za prohřešky vůči přírodě. A že přímo škodlivý je sběr již odrostlejších mláďat, která by měla šanci na přežití ve volné přírodě. Ale začátek článku působí jako výsměch těm, kteří se snaží aspoň v rámci svých možností pomoci.

Vždyť ne každý je schopen mediálně ovlivňovat své spoluobčany a působení na řidiče, kteří se často neohlíží ani na lidi, je předem ztracené. Nebo má článek odradit lidi od nošení ježčat do pavlovské stanice, aby zbyly peníze na „užitečnější“ projekty? Naprosto nesouhlasím s autorčiným tvrzením, že „valná většina pozdních malých ježků není schopna přežít ani při kvalitní lidské péči“. Já se příležitostně záchraně ježčích mláďat věnuji od r. 1985 a za tu dobu jsem se ujal 103 malých ježčat, z nichž uhynula pouze 3! Ale i v záchranných stanicích, kam se dostanou i poraněná, nemocná nebo i značně vyčerpaná zvířata, byl podle statistiky na webu ČSOP úhyn ježků v letech 2000-2006 11 až 27%, což nelze nazvat valnou většinou – viz přiložená tabulka. Já si při záchraně ježků nebo i jiných vysílených nebo lehce poraněných živočichů nemyslím, že přispívám k záchraně populace určitého druhu. Myslím si ale, že aspoň v nepatrné míře kompenzuji civilizační tlak na živé organismy, se kterým příroda nemohla „počítat“. A tak např. zachráněná ježčata z druhých vrhů by mohla aspoň částečně vyrovnat ztráty ježků na komunikacích. Autorka se při rozhovoru odvolávala na názor mnoha dalších odborníků. Jednak neznám jediný problém (nejen z biologie), na který by neměli odborníci zcela protichůdné názory, a jednak mi vadí biologové, kteří přísně vědecky zaznamenávají mizení rostlinných nebo živočišných druhů, ničení cenných biotopů apod. a nepokusí se vůbec o nějakou nápravu. Na druhou stranu, pokud se někdo, kdo by uvažoval čistě racionálně, podíval na činnost záchranných stanic, a nepřihlédl při tom k jejich etickému a vzdělávacímu významu, musel ba navrhnout jejich okamžité zrušení.“

 
 

 

Tak teď „babo raď“! Vysvětlovat malým a nemocným ježkům zákonitosti přirozeného výběru či uskutečnit jejich odnos do záchranné stanice? Když se odborníci neshodnou, co má potom říkat laik? A co chudák ježek? Tomu by mohly zůstat jen oči pro pláč.