Tedy ne přímo v téměř dvoutisícovém městečku, ale spíše poblíž něj.

Tento poměrně vzácný tvor si našel svůj domov v korytě Křivého potoka a v rybníku Polovci. Bobři jsou známi jako geniální stavbaři. Bez jakýchkoliv odborných znalostí dokáží postavit přehradu i své sídlo naprosto dokonale tak, že odolají tlaku vody lépe, než některá díla stvořená rukou pána tvorstva.

K bobřím příbytkům mne zavedl měřínský starosta Ing. Jiří Servít. A samozřejmě jako vždy, když se těším, že nafotím něco zajímavého, došly ve foťáku baterky. Naštěstí pan starosta slíbil poslat nějaké ze svého archívu, takže o nic nepřijdete.

Kdo vlastně přišel na to, že se u vás usídlili bobři?
„Upozornili nás na ně ochranáři z Havlíčkova Brodu. Bobři jsou tu už třetím rokem. Nejdříve začali kácet stromy podél Křivého potoka, postupně se přesunuli dál."

Kolik má vaše bobří rodinka členů?
„Myslíme si, že asi tak kolem deseti. Podle ochranářů by se každoročně měla narodit dvě až pět mláďat. Takže tu máme jednu rodinku na potoku a další u rybníku."

Bobří hráze jsou opravdu dokonalé. Rozdíly hladin před a za hrází jsou toho živým důkazem. Nemáte strach, že kdyby přišlo víc vody, že se vám potok nad hrází rozvodní?
„Trochu strach máme. Zatím se ale nic takového nestalo a pokud by nějaká větší voda přišla, pak bychom hladinu museli nějak snížit. Ale když bobrům rozbijete hráz, tak ji druhý den mají zpátky."

To jste zkoušeli?
„To ne. Říkali nám to ochranáři, kteří to tu mají na starosti. Také nám poradili, že jediná možnost, jak hladinu snížit, je dát někde o půl metru dále trubku, kterou bude přebytečná voda odtékat. Tu bobři neucpou."

Myslíte si, že dnes bobra uvidíme?
„Určitě ne, to je noční zvíře. Málokdo ho tady viděl. Snad jen Čížkovi, kteří mají nedaleko postavenou chatu."

Ohlodaných stromů jsme cestou našli poměrně hodně. Ještě lépe byla práce bobrů vidět u nedalekého rybníku. Zdejší bobři jsou neobyčejně pilní. Hráz je doslova proděravělá jejich norami, místy jsou vzorně srovnané drobnější klacíky a nakonec vrchol jejich snažení - asi patnáct padlých stromů, na kterých jsou vidět dokonalé otisky bobřích hlodáků.

Jak se k vám bobři dostali?
„Zřejmě je tu někdo vysadil. Kdyby šli po vodě, tak by si jich cestou určitě někdo všiml a byly by o nich sem tam zmínky."

A jak dlouho jim si trvá „pokácení" jednoho stromu?
„Tenhle strom (pan starosta ukazuje olši s téměř třiceticentimetrovým kmenem) spadl za noc. Jeden den byl trochu nakousaný, druhý den jsme přišli a držel už jen na malinkatém kousku a pak padl."

Bohužel se bobrům tentokrát nezdařilo dílo tak, jak si původně plánovali. Stromy tu rostou křivě a tak ať se člověk (pardon, bobr) snaží, jak se snaží, padají si kam chtějí. V tomto případě na druhou stranu, přímo do rybníčku. Přehrada, kterou bobři staví, je hned vedle rybniční hráze v místě, kde protéká malý potok. Podobně špatně padlých stromů je tu hned několik. Chudák bobr. Celou noc se dře a nakonec z toho ani nic nemá. Přes den odpočinek a večer nanovo.

„Ale je vidět, že chytří jsou," říká obdivně Jiří Servít. „Dělají to přesně tak, jak dřevorubci. Ví, odkud mají začít kousat."

Tady ty stromy jsou zasázené?
„Ne, jsou to podstatě náletové dřeviny."

Takže oni vám vlastně pomáhají tento pozemek vyčistit...
„I tak se to dá říct. I když bobr to nevyčistí, pouze položí."

Nakonec jsme skoro bobra uviděli. Náš hlasitý hovor zřejmě jednoho z nich vyrušil ze spánku. Zahlédli jsme však pouze rozčeřenou hladinu.

A na závěr ještě jedna zajímavost o bobrech, kterou jsem se dozvěděla od měřínského starosty. Dříve prý lidé často chytali bobry na vánoční stůl. Brali ho jako rybu, jako postní jídlo. No, nejsem si jistá, jestli bych si na Štědrý den chtěla pochutnávat zrovna na bobrovi. Myslím si, že nadále zůstaneme u toho kapra. Sice se z něj hůře vybírají kosti, ale už jsme si na něj tak nějak zvykli. A bobra nechme raději venku, v přírodě.