Každá malá holčička chce být princeznou. Já být ještě jednou malá, tak bych chtěla být paní Žilovou nebo její dcerou Evou. Ptáte se proč? Protože paní Marie Žilová i ve svém důchodovém věku obléká panenky. A její dcera , Eva Jurmanová, jí i přes své nové rodičovské povinnosti, vydatně pomáhá.

Ale ono to není tak dětinské a hravé, jak to na první pohled vypadá. Spíše na opak. Je to doslova dřina, náročná na čas i na peníze. Ale konečný výsledek opravdu stojí za to. Panenky, jejichž odění vzniká zásluhou šikovných rukou paní Žilové a její dcery Evy, jsou pohádkově krásné. A nejen to. Ony vás dokonce provedou historií. Jsou totiž oblečeny do krajových krojů, které se téměř v ničem neliší od těch skutečných. Tedy něčím přece jen ano - velikostí.

Mohla byste nám svou práci trošku představit?
Dá se říct, že šijeme kroje, tedy vlastně miniatury přesných replik lidových krojů na panenky.
Pracuji společně s dcerou, Evou Jurmanovou a dá se říct, že se podílíme každá jednou polovinou. To co ona vyšije, já z druhé polovinu ušiju.

A jak jste se k takové práci, kterou vám jistě nejedna holčička závidí, dostaly?
Těsně před tím, než jsem skončila se zaměstnáním ve Státním okresním archivu ve Žďáře nad Sázavou a šla do penze, tak do archivu přijela paní Marková- Chocholáčová z novoměstského muzea. Jak jsme si tam tak povídaly, tak z hovoru vyplynulo, že by byla hrozně ráda, kdyby jí někdo ušil panenku a hlavně panáčka v kožichu. Toho jsem se trošku lekla, protože jsem se jednou pokoušela šít si límec z pravé kůže a nedopadlo to moc dobře. Ale na tu panenku jsem přikývla pod podmínkou, že se podaří sehnat nějaký materiál. Paní Marková mne ubezpečila, že to nebude problém, a že ve žďárském muzeu je dopis od spisovatelky Vlasty Pittnerové, která popisuje žďárský kroj kolem roku 1900. A tím to vlastně začalo.
Nejdříve jsem začala shánět podklady. K panenkám jsem ze zezačátku moc neměla. Ale dcera dostala k maturitě od nás z Itálie polooriginálku panenku. Bylo jí líto, že má jen jednu a tak jsem jí řekla: „Víš co, tak si panenku ušijeme." A koupily jsme si normální čínskou panenku s porcelánovou hlavičkou a ušily jsme první kroj. Byl třebíčský, podle popisu sběratele Vlastimila Bělíka. Musím říct, že ta panenka se nám příliš nepovedla, není to žádná legrace. Neměla dobré usazení pasu, špatně udělanou kordulku, musely jsme ji předělat. Pořád se nám sice nelíbí, ale je to naše první panenka a první zůstane.

Kolik krojů už jste ušily?
Máme zpracováno patnáct krojových oblastí. Podle záznamů z první poloviny 19.století existovalo v Čechách sedmnáct hlavních typů lidových krojů, na Moravě a ve Slezsku s podoblastmi více než čtyřicet. Zatím jsme do krojů oblékly 57 panenek.

Liší se nějak výrazně kroje jednotlivých oblastí?
Jistě. My jsme nejdříve chtěly ušít kroje z Českomoravské vysočiny. To byl takový náš sen. Podařilo se nám udělat Telč, Dačice, Třebíč, Žďár a Litomyšl. K tomu jsme měly popisy. Potom nám jedna naše přítelkyně po své mamince věnovala sadu velice dobře zpracovaných krojových předpisů od Blaženy Šotkové a podle toho jsme začaly dělat některé další kroje. Takže máme třeba Turnov, který je opravdu daleko od nás. Nemáme ale třeba plzeňský kroj neboli Mařenku z Prodané nevěsty, u něj jsme vyšily bílý čepeček, ale nesehnaly jsme materiál na zástěru, proto jej nemůžeme dodělat.

To vypadá velice složitě...
Je to složité, pokud chcete aby ta replika opravdu byla replikou. Nechceme, aby to byla napodobenina nebo směska něčeho, co se za kroj vydává.

Který z krojů byl nejsložitější?
Litomyšlský, mladoboleslavský a kyjovský. Litomyšlský kroj je krásný, jsou na něm tři druhy ručních prací. Dívka, která ho nosila, na sobě měla síťování, paličkování a výšivky. Mladoboleslavský kroj má na sobě uzlíčkovou techniku na zástěře, což je technika, která se používala například na Novoměstsku na čepcích. Dcera se na ní docela dobře vycvičila. Mladoboleslavská dívka měla i krásnou, speciální úpravu hlavy. Na hlavě měla vínek z bílého plátna, které je celé převyšíváno černě. Přes to je ještě vyšito zlatě a krumplováno stříbrně. Naše panenka má ve vlasech i šperk, kterému se říká třeslice. Jsou to taková kolečka, z nichž visí miniaturní ozdoby. Když kdysi dívenka oděná v takovém kroji šla do kostela, tak se jí hlava při každém kroku mírně chvěla a třeslice se rozhoupaly.

To všechno děláte?
My šijeme, vyšíváme a druhá dcera - Margaréta - paličkuje. Síťovat bohužel neumíme, takže si pomáháme tak, že nám to buď někdo musí udělat nebo se nám podaří síťovanou krajku někde sehnat. Se šperky nám pomáhá manžel. Vyrábí nám i stojany a stará se o všechny technické záležitosti kolem uložení a převozu panenek na výstavy. Pomáhá nám i s instalací výstav.

Takže na jednu panenku zaměstnáte celou rodinu...
Když je potřeba, tak ano. Co si můžeme udělat my dvě, tak uděláme samy. Pokud tam je paličkovaná krajka, vypomůže druhá dcera. Pletené punčošky nám zase vyrábí snacha Lenka. No a manžel, jak už jsem říkala, ty technické věci.

Jak dlouho vám trvá vytvoření jednoho kroje?
To je rozličné. Podle toho, kolik je na něm výšivek a jiných ručních prací. Ten nejjednodušší, což je polopracovní z Doudlebska od Českého Krumlova, nám zabere asi 12-15 hodin. Telčský kroj okolo třiceti hodin, žďárské a jihlavské okolo třiceti pěti hodin. Záleží i na velikosti panenky. Tyto jsou čtyřiceticentimetrové. Na litomyšlském kroji jsme pracovaly sedmdesát hodin, na mladoboleslavském devadesát devět a na kyjovském kroji sto čtyřicet hodin. Panenka, která ho má oblečený, je ale šedesát čtyři centimetrů velká.

Kolik máte celkem panenek?
Máme jich asi třicet a většinou tak pětadvacet půjčujeme na výstavy.

Stalo se vám někdy, že na kroj byla použita nějaká zvláštní technika, nad níž jste musely dlouho přemýšlet?
Jsou tam techniky lehčí i obtížnější. Většina z nich pro mne nebyla žádnou novinkou, protože mám výuční list ze školského ústavu k ruční výšivce a dcera k paličkované krajce. Takže si s tím umíme docela dobře poradit. Někdy to sice dá trochu více přemýšlení, někdy i něco pokazíme a musíme začít znovu.

Kde by případní zájemci mohli v nejbližší době vaše panenky vidět?
V současné době máme výstavu v Městském muzeu v Milevsku. Byla otevřena 1. března a zahájení se zúčastnilo 81 osob. Výstavu máme společně s výtvarnicí Dagmar Jurčíkovou, která dělá, jako jediná v České republice, krásné originál panenky podle předloh dětí - tzv. portrétní panenky. V listopadu letošního roku můžete panenky vidět na výstavě v Jupiter Clubu ve Velkém Meziříčí.

Kde nakupujete panenky?
My oblékáme panenky právě této výtvarnice. Takovéto panenky jsou dražší, od třiceti do padesáti tisíc, každá z nich je originál. Máme oblečených pět těchto panenek. Jinak je kupujeme v obchodech. Prvně jsme nakupovaly panenky čínské produkce, ale s postupem času se na náš trh dostaly výrobky německé, které jsou materiálově lepší. Čínské panenky nemají porcelánové hlavičky, ale keramické, což se málo ví. Takže se snažíme nakupovat spíše německé panenky.
Vybíráme takové, aby se nám hodily. Musí být baculaté, protože typická česká dívka nebo selka rozhodně nebyla žádná štíhlá modelka. Byla to pěkná dívka krev a mléko. Měla na sobě pět až devět spodniček, aby její sukně byla pěkně široká. Pouze když šla na pole, tak si brala jen jednu spodničku a svrchní sukni. Tu potom svlékla na mezi, otočila ji rubem nahoru, aby ji sluníčko nevyšisovalo a ve spodničce a " horší zástěře" na poli pracovala. Tato horší zástěra byla občas tak zaplátovaná, že původní látka nebyla téměř ani vidět - těch až dvacet záplat vypadalo jako novodobý módní " patchwork". Na hlavě však vždy měla nějaký ten základní čepeček, nebo kartounový šátek. A když šla domů, tak si opět navlékla sukni, aby vypadala.

Vaše panenky mají také tolik spodniček?
My na šířku pasu panenek, což je čtrnáct centimetrů, dostaneme tři spodničky. První úzká, druhá širší a třetí nejširší. Někdy dáváme i dvě sukně, to je různé. Na to pak jde teprve zástěra. Tak si představte tu práci, když metr a půl spodničky musíme dostat do čtrnácticentimetrového pasu. To není žádná legrace. A taky pouze švy v pase jsou šity na stroji, jinak všechno šijeme ručně.

Kolik stojí taková panenka?
Od dvanácti set po patnáct tisíc. Nejlevnější z nich jsou oblečeny v polopracovních krojích.

Vaše panenky nejsou zrovna levné a to hlavně proto, že je každá originál....
A každá má také svůj certifikát, který případný kupec obdrží spolu s panenkou. Je v něm napsáno, z jakého materiálu je kroj vyroben a další podrobnosti. Na ručce má navíc ještě lísteček, že byla vyrobena v naší dílně. Na něm najdete jméno panenky , oblast, odkud kroj pochází a jméno sběratele, podle jehož popisu byl kroj vyroben.

A je možné si k vám panenku dodat, abyste mi ji oblékly?
Tyhle zakázkové práce děláme také. Byly bychom i docela rády, kdybychom měly více takových zákazníků. Každý má jiný vkus a je lepší, když si vybere obličej podle svého vkusu.

Pokud bych po vás chtěla určitý kroj, jste schopny mi ho na panenku udělat?
Záleží na tom, jestli k tomu kroji seženeme potřebnou dokumentaci. Pokud ji nemáme, tak ho nemůžeme dělat. Ke každému musíme mít podrobný popis veškerých součástí, včetně střevíčků.

Z jakého materiálu šijete střevíčky?
Většinou z kůže. Dokonce jsem se od sousedky naučila trošku ševcovat.

Kroj má spoustu různých součástí...
To ano a každý jiné. Některé mají šáteček kolem krku, ten se dával na košilku, na něj šel krejzlík. Někde se mu říkalo radlička. Holubičky, čepečky pro vdané ženy, pro svobodné...

To muselo být hrozně složité, když se ženy oblékaly a musely mít v pořádku všechny náležitosti, které ke kroji patřily....
Ony to dokonale znaly. Horší je to pro nás, když se do něčeho nového pouštíme. Prvních několik hodin kroj studujeme. A nejen kroj, ale i šperky, účesy, prostě všechno. Hodně věcí se nám nepovede napoprvé, musíme to zkoušet znova a znova.

Než se takový kroj vytvořil, tak to muselo trvat hrozně dlouho.
Proto se také kroje dědily. Z matky na dceru. Když se dívka provdala, tak z kroje použila jen některé části. Zbytek věcí pro svobodné uložila do truhly a až dcera vyrostla, vyšla si v některých " kouscích " po mamince třeba k první muzice.

Existovaly i kroje pro nevěsty?
To ano, třeba na Chodsku šla nevěsta ve svůj svatební den v černém kabátku, bílé zástěře a černé skládané sukni. To proto, že ztrácela svobodu. Na hlavě měla nádherný svatební čepec (podle krajů se mu říkalo čepení, pentlení nebo hlazení), ten byl většinou velice těžký.

V čem šel ženich?
Ženich měl veliký klobouk (na Chodsku zvednutý do špice) a na něm stuhy. Na Vysočině si ženichové půjčovali (většinou od starosty) „ženící" kabát a holinky. Protože to byly velice drahé kusy tak tyto věci bývaly majetkem obce. A když se někdo ženil nebo šel na pohřeb, tak si dlouhý kabát půjčil. Ve všední den většinou muži nosili kožíšky , vesty, nebo vlněné, doma dělané haleny. Ty byly cenově dostupné.

Můžete trochu popsat horácký kroj, který je nám přece jen nejbližší?
Většinou na něm převládala bílá barva. Na sukních zvaných kanafasky (tkané ze lnu a bavlny) nebo šerky (na lněné osnově vytkávané barevnou vlnou) byly modré nebo červené pruhy nebo kostky. Mužské nohavice byly žluté, ale jinak zde převládala také bílá, modrá a červená. Muži nosili modrou soukennou vestu a kožešinovou čepici, na tu si potrpěli především. A holínky. Tedy nejdřív nízké boty a až později začaly být v módě holínky.
Ve všední den se chodilo v pracovním oblečení, to bylo praktické, umožňovalo pohyb a dobře se pralo - kalhoty byly z cajku, košile z plátna konopného, lněného, později bavlněné. V pozdější době se hodně barvilo plátno indigem na modro. A právě modré zástěry byly i pracovní - muži je měli s laclem a utírali si do ní ruce při práci. Ženy je nosily v pase nabrané. A právě takovouto zástěrou utřela hospodyně židličku před každým hostem, aby viděl, že si sedá na čisté.

Musel být na kroji nějaký motiv který nosil štěstí?
U nás se hodně na kroj vyšívaly hrnečky, ze kterých rostla rostlinka s několika výhonky. To je takzvaný strom života a symbolizuje rod. Horácko je vůbec samé kytičky a proutky. Až na Jihlavu, ta má tmavě modrou zástěru s křížkovým vyšíváním.

A který kroj se vám osobně nejvíce líbí?
Těžko říct, ale jsem spíše pro takové jednodušší kroje, jako byl třeba horácký. Krásné jsou všechny ale srdíčko mne táhne k mému kraji.

Jaký kroj byste chtěly ještě vytvořit?
Těch je ještě hodně, ale hlavně nás lákají mlynářské čepce. Na ty už se chystáme dlouho. Dokonce jsme si na ně pořídily porcelánové hlavičky panenek, které se u nás vyráběly po roce 1946 a to jenom dva roky. Na ně bychom velice rády vytvořily celou řadu bílých i zlatých čepců. Snad se nám je podaří vytvořit na plánovanou výstavu, kterou budeme pořádat ve spolupráci s Horáckým muzeem v Novém Městě na Moravě na vánoce roku 2008.