O Honzovi z Bříšče

O Honzovi z Bříšče

Honza z Bříšče neboli Vříště je na Vysočině už téměř legendární postava. O jeho siláckých kouscích si lidé vykládali široko daleko. A jak už to bývá, každý, kdo pověsti o něm předával dál, si sem tam něco přidal a z řezníka Jana Staňka se pomalu stal skoro národní hrdina. Však se také dodnes užívá rčení: „Kakraholte, ty seš silák, jako Honza z Bříšče."

Honza nebyl jen veliký silák, ale také dobrák od kosti. Kde mohl, tam pomohl. To se také jednou poranil slévač z kadovské huti a bylo potřeba ho rychle dopravit k doktorovi do Nového Města. Byla zrovna zima, venku chumelenice a všechny cesty zaváté. Žádný si na takovou cestu netrouf, a tak Honza, který tam zrovna byl, řekl, že pojede on. Zapřáhli mu koně do saní a vyjel i s raněným směrem k Městu. Vítr rozfoukával padající sníh, na krok nebylo vidět. Tak není divu, že Honzovy saně nad Pasekami zapadly do závěje a nešlo s nimi hnout. Honza to chvíli zkoušel, ale saně se nepohnuly ani o píď. Nakonec Honza raněnému povídá: „Říkal jsem, že tě dopravím k doktorovi, tak to také udělám. Zvedl ho ze saní, vzal si ho na záda a donesl zraněného slévače až do Nového Města.

Honzu měli rádi i panští úředníci.. Vždycky, když byly v zimním období v Německém bály, žádali Honzu, aby je tam odvezl a pak taky od muziky dovezl domů. Věděli, že s Honzou dojedou vždy bezpečně. Když se náhodou stalo a koně nemohli saně utáhnout, Honza seskočil a zapřáhl se do saní sám. Však také úředníci přivírali oči nad tím, co všechno si Honza z panského lesa odnášel. A že toho nebývalo málo!

Také kadovský správce huti, František Plocek, na Honzu nedal dopustit. Protože bydlel na Vříšti a denně musel kontrolovat dělníky kadovské huti a hamru v Líšné, stávalo se v zimě, že se nemohl z domova hnout, tak byly cesty zaváté sněhem. To mu pak vždycky Honza ochotně pomohl a na saních ho do Kadova a Líšné dovezl i v té největší slotě.

Jednou si také Honzu povolali radní z Kadova, aby jim pomohl. Císařovna Marie Terezie totiž nařídila zřízení obecních katastrů a kadovští a herálečtí se nemohli dohodnout, kde budou hranice jejich obcí. Obě vesnice chtěly mít území co největší a žádná z nich nehodlala ustoupit. Nakonec se dohodli, že v kadovské huti ulijí sloupek a kam ho Honza z Bříšče donese, tam že budou hranice. Herálečtí, když viděli, že sloupek měří 2 metry a váží 180 kilo, tak si mnuli ruce a říkali si, že ho daleko nedonese. Zato kadovští Honzovi věřili. Dali mu pořádně najíst a napít, aby cestou neztratil sílu, naložili mu sloupek na rameno a Honza vyrazil od Kadova směrem k Herálci. A zástupci obou vesnic s ním. Kadovští proto, aby ho cestou povzbuzovali a herálečtí proto, aby kontrolovali, jestli mu někdo z Kadova nepomáhá. A Honza si to se sloupkem rázoval, jako by ani žádné břemeno nenesl. Herálečtí už byli notně naštvaní, že na něco takového vůbec přistoupili, báli se, že Honza dojde se sloupkem až do Herálce a ten pak bude patřit taky Kadovu. Vtom však Honzu z přemíry jídla a pití, co mu dopřáli kadovští, začalo bolet břicho.Zatnul zuby a šel dál. Ale tlak stále sílil a už se nedalo nic dělat. Honza musel shodit sloupek z ramene a skočit do křoví, aby si ulevil. Heráleckým spadl kámen ze srdce a kadovští se jen usmívali pod fousy. Na druhý den zástupci obou dědin sloupek slavnostně zatloukli do země tam, kde ho Honza z ramen shodil. Prý tam stojí podnes.