Název vesničky Zlatkov přímo vybízí k domněnce, že se zde nachází zlatá žíla. Ale není tomu tak. Alespoň nyní už ne. Ale v dávných dobách tu naleziště bylo. Zlata spousta a havíři se tu měli víc než dobře. A to hlavně díky čarodějnici, která bydlela nedaleko a držela nad nimi ochrannou ruku.
Havíři byli čarodějnici vděčni za její pomoc a často se jí odměňovali různými dárky. Ona jim za to dávala bylinky a hojivé masti na zranění, pomáhala jim najít nové zlaté žíly a taky svým zaříkáváním odháněla od havířů nebezpečí, které je v dolech mohlo potkat. Dlouhou řadu let tak žili v souladu.
Čarodějnice měla tři dcery a ačkoliv byla sama ošklivá, dcery vyrostly do nevídané krásy. Brzy se mezi havíři rozkřiklo, že čarodějnické děvčata jsou holky krev a mlíko a nápadníci se hned začali scházet. Stará to nelibě nesla a tak mládenci začali za děvčaty chodit tak, aby to matinka nevěděla. Potřebovali přece její pomoc a tak si to s ní nechtěli rozházet.
Časem si čarodějnice všimla, že už jí havíři nenosí tolik dárků jako dřív a navíc se jí nějak podezřele začali vyhýbat. Zato její dcery měly najednou plno zlatých náramků, náhrdelníků a náušnic, a když se jich stará zeptala, odkud mají tolik nových šperků, odvětily, že je někde našly.Děvčata byla pořád samý smích a šuškání, až to matce začalo být podezřelé. Jednoho dne, když zase holky vyrazily někam na procházku, šla tajně za nimi. Za chvíli uviděla havíře, kteří na ně čekali. A čarodějnici bylo hned všechno jasné.
„Však počkejte", říkala si v duchu, „toho budete litovat." Když došly dcery domů, Zavřela je do chalupy a nepustila už je ani na krok. A havířům se pomstila. Vzala plnou hrst máku a nasypala zrnka do zlatých dolů. Se smíchem pak odešla.
Ráno šli havíři dolovat zlato, ale nenašli ho ani trošičku. Vzali tedy dary a šli požádat čarodějnici o pomoc. Ta se jim však vysmála. „Měli jste nechat mé dcery na pokoji". Ten mák, který nasypala do dolů, byl totiž očarovaný. Kolik zrníček tam napadalo, tolik let se ve Zlatkově zlato nenajde a vesnici zbude drahý kov pouze v názvu.