Kterak se brambory na Vysočinu dostaly

Kterak se brambory na Vysočinu dostaly

Vysočina, to býval vždycky kraj krásný, ale chudý. Živobytí zde bylo velice těžké, lidé často neměli co do úst. Na polích se urodilo více kamení než obilí a tak se tu v chaloupkách neustále střídala bída s nouzí.

Lidé si často stěžovali na svůj těžký úděl. Od rána do soumraku tvrdá lopota a na skromných, kamenitých políčkách se nakonec urodilo tak málo, že se tuhé a dlouhé zimy zdály k nepřečkání. I modlili se k Pánubohu, aby jim jejich úděl alespoň trochu ulehčil.

A protože byli na Vysočině lidé zbožní a pracovití, tak se Pánbůh nad nimi smiloval. Pozval jejich zástupce k sobě do království nebeského, že je něčím obdaruje. Dlouho se Horáci dohadovali, kdo z nich k Pánubohu půjde. Nakonec vybrali nejstaršího, nejchytřejšího, nejchudšího a nejbohatšího. A protože ten nejchudší měl spoustu dětí, vzal sebou i jedno z nich, chlapce asi desetiletého.

Když přišli k Pánubohu, ukázal jim na stůl pokrytý obilím, ovocem a dalšími plodinami. „Tady si můžete vybrat," řekl jim, „ale dar si smíte odnést jenom jeden."

A měli z čeho vybírat. Žito, pšenice, ječmen, meruňky, broskve, hrozny, banány, pomeranče a mnoho a mnoho dalších. Horákům až oči přecházeli, něco takového v životě neviděli. Koukali na všechno to bohatství a nemohli se rozhodnout. Ten nejchytřejší z nich povídá: „K čemu by nám to všechno bylo, když se to na našich kamenitých políčkách stejně neurodí."

V tom předstoupil před Pánaboha klučina, kterého sebou vzali a prosí. „Pane Bože, dej nám prosím tě něco, co by nás děti zahřálo na pastvě. Vždycky si rozděláme ohníček, ale ještě něco teplého do žaludku, kdyby bylo, to by nám moc pomohlo. Často je chladno a fouká u nás tak studený vítr, že nás ruce i nohy zebou."

A Pánbůh se pousmál, pokýval hlavou a dal mu do kapsy několik brambor. Horáci poděkovali a vydali se domů. Brambory zasadili a světe div se. Z jedné hlízky se urodila spousta dalších. Bramborům nevadila ani zima a vítr, ba dokonce ani kamení. Pasáčky pak zahřívaly na pastvě. Stačilo rozdělat ohýnek a do žhavého popela jich pár zahrabat. Pak už necítili ani zimu a také bylo hned veseleji.

A ulevilo se všem. Konečně vyhnali lidé bídu ze svých chaloupek. A těch dobrot, co se z brambor dalo udělat. Dodnes se na Vysočině brambory pěstují a dodnes si na nich Horáci pochutnávají. Jen těch ohníčků na podzim už bývá poskrovnu.