O zlém adjunktovi

O zlém adjunktovi

Býval kdysi v Milovském polesí adjunkt. Lidé ho tam neměli rádi, dokonce se ho báli. Byl to člověk zlý a lakomý.

 

 

 

 

Odjakživa chodívali chudí, kterých bylo v těchto končinách více než kytiček na louce, do lesa na trochu toho roští, aby se děti mohly v zimě ohřát a bylo na čem uvařit hrnek polívky. Mnozí hajní nad tím přivírali oči, někteří z nich věděli, jak chutná nouze s bídou a dokázali s chuďasi soucítit.

Ale od té doby, co nastoupil službu nový adjunkt, bylo na Milovech zle. Ne nadarmo se říká, že nové koště dobře mete. Adjunkt nevpustil do lesa nikoho, hlídal jako ostříž. Jakmile zahlédl kohokoliv, že se snaží proklouznout a přinést domů nějakou tu soušku, hned ho udal. Už dvaatřicet chudáků si muselo jít do vězení odpykat svůj trest.

Lidé to zkoušeli všelijak, když to nešlo ve dne, začali chodit do lesa v noci. Jakmile to ale adjunkt zjistil, začal i on po setmění bloudit lesem a hlídat.

Tak se stalo, že jednou v noci chytil v lese s otýpkou roští Jobka Klímů. Ten marně prosil, ať ho nechá, že má doma nemocnou ženu a na krku šest hladových a zmrzlých dětí. Sliboval adjunktovi hory doly, ale co naplat, ten byl neoblomný. Šel a Jobka udal.

Pro chudáka si přišli a dostal dva týdny vězení. A adjunkt si vysloužil pochvalu. Než se Jobek vrátil z vězení, zemřela mu žena, která na něj marně čekala. O děti se naštěstí postarali sousedé. I když sami měli málo, dokázali se rozdělit.

Když se Klíma vrátil domů a zjistil, co se stalo, seslal na adjunktovu hlavu kletbu. A že to byla kletba pronesená vdovcem v době největšího žalu, neunikl adjunkt trestu. Do tří dnů ho v lese zavalil větrem nalomený strom.

Ani po smrti neměl adjunkt pokoj. Jeho duch se stále v noci toulal lesem. Ve dne se zase skrýval ve starých, suchých stromech. A když se stalo, že šli dřevaři takovýto strom kácet, nestačili se divit. Jakmile ke stromu přiložili pilu nebo zasekli sekerou, ozval se příšerný nářek. A když strom padl, viděli z jeho kmenu vystoupit ducha zlého adjunkta.

Adjunktův duch bloudil milovskými lesy celých třiatřicet let. To proto, že nechal uvěznit třiatřicet chudáků a neměl s nimi slitování. Pak našla jeho duše konečně pokoj. Teď už se v milovských lesích nemusíte bát.