Buřič

Buřič

Jednomu sedlákovi z Radňovic neřekl nikdo nikdy jinak než Buřič. Lidé ho neměli rádi a raději se mu vyhýbali. Byl to člověk hádavý, surový a taky mstivý.

Přestože o všechen majetek přišel, neustále se s někým soudil. Se sousedy, ba i s lidmi z okolních vesnic. Povídá se, že se jednou nepohodl s chalupníkem z Dlouhého. Spor přišel až do Nového Města před soud. A, jako skoro pokaždé, Buřič prohrál. A protože to byl člověk, který prohrával nerad, rozhodl se pro pomstu. Dlouho si lámal hlavu nad tím, co má chalupníkovi provést. A konečně to vymyslel. Po setmění se vydal k Dlouhému na chalupníkovu louku a posekl mu všechno žito. To v té době bylo ještě zelené a nezralé, takže chalupník přišel o všechnu úrodu. Samozřejmě, že Buřičovi nemohl nikdo nic dokázat a ten se jenom smál. Chalupník, který měl doma pět hladových krků, byl nešťastný. Co mu bylo platné, že vyhrál spor, když přišel o všechnu úrodu. Ve svém žalu na Buřiče křikl. „Čím jsi škodil, tím taky sejdi."

A osud Buřiče opravdu potrestal. Když začaly žně, šel s kosou i Buřič. A že byl i chvastoun, chlubil se, že sám samotinký dokáže do večera posíct celé pole pšenice. „Tak se ukaž a nevychloubej se!" Volali na něj okolní ženci. Buřič popadl kosu a zasekl, ale kosa mu sjela do hlíny. Lidé se smáli a buřič si brumlal pod fousy: „Jen se smějte, to je všechno od špatného broušení. Nabrousím ji lépe a půjde to jako po másle." A jak řekl, tak udělal. Vytáhl brousek, opřel si kosu o zem a začal brousit. Vtom se kosa smekla a uťala mu hlavu. Tak se chalupníkova slova vyplnila. Byla to tatáž kosa, kterou posekl nezralé žito.

Buřič však neměl pokoj ani po smrti. Povídá se, že na místě, kde skonal, stojí v noci bílý kůň, kterému z nozder šlehají plameny. Na koni sedí jezdec bez hlavy, někdy ji svírá v rukou. Dodnes se lidé kolem bývalého Buřičova pole bojí v noci chodit.