Byla černočerná noc. Měsíc i hvězdy byly schované za mraky a vítr se proháněl v korunách stromů. Krajánek, který se pozdě večer vydal z Chlébského, měl pro strach uděláno. I když cesta vedla lesem, vesele si pískal na cestu.

Najednou vítr utichl, zmlknul i sýček tiše houkající do noci. Vtom uslyšel krajánek za sebou ržání koní. Otočil se a strnul hrůzou. Po cestě přijížděl ohnivý kočár tažený párem běloušů. Vozka nad nimi práskal bičem. Když kočár projížděl okolo vyděšeného mladíka, zahlédl v okně bíle oděnou ženu. V obličeji byla průzračná, a když uviděla vyděšeného krajánka, hlasitě se rozesmála. Její smích byl zlý a krutý. Krajánek už na nic nečekal a rozběhl se zpět do Chlébského. Brzy doběhl k prvním chalupám a s křikem bušil na dveře. Jakmile mu rozespalý chalupník otevřel, krajánek vpadl dovnitř a prudce za sebou přibouchl.

Chalupník, vida roztřeseného krajánka, pozval ho k ohni a dal mu najíst a napít. Až se mladík trochu uklidnil, pověděl muži, co se mu přihodilo. Ten se ale k jeho údivu jen usmíval a nakonec řekl. „Tak tebe též vyděsila naše hraběnka.“ A když na něj mladík naléhal, aby pokračoval, začal vyprávět:

„Kdysi dávno, ještě za časů mého prapraděda, patřilo zdejší panství hraběnce Mitrovské. Byla to zlá a krutá žena. Lidé se jí báli, jakmile ji viděli přicházet, raději se jí klidili z cesty. Často jezdívala po okolí v kočáře taženém párem běloušů. Nad Chlébským se jí obzvlášť zalíbilo. Ve zdejších lesích hledala místo s nejkrásnější vyhlídkou na hrad Pernštejn.

Brzy takové místo našla. Ihned poručila uhlířům, kterých v těchto lesích bylo spousta, aby k vyhlídce udělali kamenné schody. Nechtěla čekat, všichni museli okamžitě uposlechnout jejího rozkazu, všeho zanechat a stavět schody. Pokud se někdo postavil proti jejímu rozkazu, byl krutě potrestán.

Zanedlouho byly schody hotovy a hraběnka po nich poprvé vystoupala na vyhlídku. Chvíli se kochala výhledem, ale pojednou se zamračeně odvrátila. Výhled nebyl takový, jak si jej představovala. Poslala své služebníky do lesa a museli hledat nové místo. Konečně jej našli. A hraběnka znovu poručila, aby uhlíři dělali schody. Tentokrát jim museli pomáhat i všichni vesničané. Hraběnka chtěla vše mít co nejrychleji hotové, proto museli poddaní pracovat ve dne v noci. Nejeden z nich ji tiše proklínal.

Když bylo konečně hotovo, hraběnka opět vystoupila nahoru. Tentokrát byla vyhlídka dokonalá. Hrad Pernštejn měla jako na dlani. Jakmile se však otočila a chtěla sejít dolů, uklouzla jí noha a hraběnka se zřítila ze skály dolů.

Nikdo neželel její smrti. Časem se ale začalo povídat, že v lesích nad Chlébským straší. Hlavně po setmění se nikdo nechtěl vydat na cestu. A když náhodou přece jen někdo šel, vykládal pak o ohnivém kočáru taženém dvěma bělouši. Každému také ještě dlouho zněl v uších zlý smích paní hraběnky. Jiní zase povídali, že nahoře v lese, na místě zvaném „Hraběnčina vyhlídka“, spatřili bílou postavu, jež ukazovala směrem k hradu. Po chvíli přelud zmizel.“

Chalupník domluvil a ustlal krajánkovi v kuchyni. Ten se dlouho nemohl ponořit do snů, nakonec se však i jemu zavřely oči a on tvrdě usnul. Když se ráno probudil, nevěděl, jestli se mu vše jen nezdálo. Slunce svítilo a po nočním dobrodružství nebylo ani památky.  

Ať už je to nebo není pravda, jisté je, že v lesích nad Chlébským dodnes existuje skála, ke které vedou ručně opracované kamenné schody. I název „Hraběnčina vyhlídka“ se zachoval. A kamenné schody najdete v těchto lesích ještě jedny.

Až tudy jednou půjdete po setmění, možná i vy spatříte tajemný kočár tažený bílými koňmi a zaslechnete smích, při kterém vám budou vlasy vstávat hrůzou na hlavě.