Žákova hora v pověstech

Žákova hora v pověstech

Mnohá místa na Vysočině jsou opředena pověstí.  Ale Žákova hora se může pochlubit hned několika.


 

Proč „Žákova“ hora? Kdysi dávno plenila celou zemi ukrutná švédská vojska. Lidé se báli a tak opouštěli vesnice a ukrývali se v hlubokých lesích, kterých zde byla vždy spousta. Zvěsti o příchodu švédské armády se dostaly i do Herálce. Místní farář nelenil, vzal své žáky a odešel se s nimi ukrýt do neproniknutelných a divokých lesů nedaleké hory. Nějakou dobu se zde skrývali, odkázáni jen na to, co jim les poskytl. Živili se lesními plody, pili vodu ze studánky. A když vojska konečně odtáhla, mohli se vrátit domů. Od té doby se hoře říkalo Žákova hora. Stejně tak ukrývali uprchlé vesničany i lesy v okolí Vortové. A dodnes se mezi lidmi povídá, že „Žákova hora a Vortová moc lidu zachová“.

 

Lidé vždy věřili, že Žákova hora skrývá ve svém nitru poklad. A ten lze najít jen na Květnou neděli. To šel taky jednou zrovna v tu dobu jeden chudý chalupník domů a zkracoval si cestu přes Žákovici. Najednou se před ním země rozevřela a on vstoupil do hlubokého sklepení. Tam uviděl tři kádě plné kysaného zelí. I nabral si zelí z jedné kádě a vzal ho s sebou. Došel domů a povídá ženě. „Přines sem ti trochu zelí ze Žákovice, abys ho okoštovala.“ Jakmile ho však ženě podal, zelí se proměnilo v pravé zlato. Ona byla tuze lakotná a hned že musí zpět a vzít domů celou káď. A tak se obrátili a šli zpět. Chalupník brzy našel místo, kde se před ním otevřelo sklepení, ale teď už po něm nebylo ani památky. Od té doby se na Květnou neděli vydávali na Žákovu horu mnozí hledači pokladů. Ale ona už nikomu „kysané zelí“ nevydala.

 
 

 

A také se říkalo, že ve vnitřku Žákovy hory žijí lidé. Mají hospodářství a několik koní, na kterých se občas v noci projíždí po lese. Někdy potřebují kováře, aby ukul koním nové podkovy. A jakmile jde nějaký přes Žákovici, najednou se pod ním rozevře zem a on se propadne do jejich hospodářství. Tam musí odvést svou práci a za ni pak dostane odměnu. Plný košík kobylinců. To se kdysi taky jeden propadl, okul koně a dostal odměnu. Ale jakmile se dostal zpátky na denní světlo, tak ty kobylince vysypal. Šel domů a nadával, že za svou práci nese jen prázdný koš. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se doma do něj podíval a tam, kde se zachytily kobylince, našel pravé zlato. Honem utíkal zpět, tam, kde je prve vysypal, ale nenašel už nic.

 

A jednou taky se propadla do země děvečka, co tu byla na dříví. Z ničeho nic se taky octla u těch lidí. Celý rok jim sloužila, prala, vařila, uklízela, i děti chovala. No a za rok ji propustili a taky jí zaplatili kobylinci. A děvečka stejně jako kovář všechno vysypala, jen maličko kobylinců jí v koši zůstalo. Ty se jí doma proměnily ve zlato.

 

A kromě pokladů jsou v tajemném starém lese i nadpřirozené bytosti. Třeba takového hejkala tu prý můžete potkat i v pravé poledne. Nejeden pocestný už na něj narazil. Kdysi dávno tu taky přespali tři dřevorubci. A protože byla zima a oni měli jen jednu deku, zabalili se do ní všichni tři. Po chvíli usnuli. Najednou kde se vzal, tu se vzal, stojí u nich hejkal. Dřevorubci se probudili, ale byli potichu. Jen si hejkala prohlíželi a on zase je. Vtom zaskřehotal: „tak podivné zvíře jsem jaktěživ neviděl. Tři hlavy má a nohy jen jedny“. A stejně, jako se tajemně zjevil, tak i zmizel.

Ale ne vždy bylo setkání s hejkalem takové. Jiným se vedlo mnohem hůře.  To když jim hejkal skočil na záda a křičel z plných plic, až nebožákům uši zaléhaly. Museli s ním běhat po lese tak dlouho, dokud únavou nepadli na zem. Pak je teprve hejkal nechal na pokoji a s příšerným smíchem zmizel.