Ten, kdo měl doma „hospodáře“, tomu se všechno dařilo. Na poli vyrostlo nejlepší obilí, na louce nejzelenější jetelinka, stodola i chlévy byly plné. A jednoho takového „hospodáře“ měli i u Kašparů v Borovnici.

Kovář z Krásného tam jezdil občas na kus řeči a „hospodáře“ jim záviděl. Nevedlo se mu sice špatně, ale když viděl, že statek v Borovnici jen kvete, chtěl „hospodáře“ také. Dlouho přemlouval starého Kašpara, aby mu řekl, jak ke štěstí přijít. A ten mu nakonec poradil. „ Pošli pacholka na trh do Prostějova, tam jistojistě nějakého koupí.“

Kovář poslechl a pacholek byl vyslán do Prostějova nakupovat. Nejdříve šel zvesela, ale po nějakém čase jej začaly bolet nohy a do Prostějova bylo pořád daleko. Nakonec se zastavil v jednom zájezdním hostinci, poručil si pivo a něco dobrého k jídlu. Po chvíli si k němu přisedli dva pocestní. Slovo dalo slovo a hostinský nestačil nosit plné korbele. Hosté jedli, pili, hodovali a pacholek načisto zapomněl, pro co jej Kovář poslal.  

Ráno se probudil ve chlívě na slámě a s ním i oba spolustolovníci. Hlava jej bolela, a tu se teprve rozpomenul, že šel do Prostějova pro „hospodáře“. Začal lamentovat a naříkat. Nakonec povyprávěl svým kamarádům, co se mu přihodilo. Peníze všechny projedeny a propity a domů se vrací s prázdnou. Ale že to byli lidé zcestovalí a světa znalí, tak mu poradili. „Kup krabičku leštidla, to vyškrábej a zavři do ní ováda. Krabičku pak předáš pantátovi a až ten ji otevře, ovád uletí a on si bude myslet, že mu uletěl „hospodář“.“

Jak mu poradili, tak udělal. Koupil leštidlo, vyškrábal ho z krabičky, chytl ováda, který seděl krávě na uchu a zavřel jej do krabičky. Pak se zvesela vrátil domů. Podal Kovářovi krabičku a povídá: „co jste chtěl, to jsem koupil. Stálo to fůru peněz, tak pozor, ať vám štěstí neuletí“.  Kovář se podivil té podivné řeči, vzal krabičku a opatrně ji otevřel. A světe div se. Z krabičky vyletěl ovád, který se hned proměnil v černého kocoura. Aniž to věděl, přinesl pacholek opravdu domů „hospodáře“.

Kocour se uvelebil za kamny a hned se u Kovářů lépe dařilo. Krávy začaly více dojit, obilí a jetele sklidil Kovář vždy víc, než ostatní sousedi v Krásném. Ale každý líc má i svůj rub. „Hospodář“ se od té doby z chalupy nehnul, a když se mu něco nelíbilo nebo se na něj někdo jen křivě podíval, hned mu provedl nějakou lotrovinu. Jednou se připletl pod nohy pacholkovi a ten ho nakopl. Kocour zaprskal, pacholek se lekl, uklouzl a zlámal si ruku. Po druhé mu zase děvečka dala mlíko místo smetany. Druhý den začalo hořet v její světničce a shořel jí veškerý její skrovný majetek. Jak oheň znenadání povstal, tak náhle i ustal. Ničemu a nikomu jinému neuškodil, jen děvečce zbyly oči pro pláč.

Jednou také Kovářův vnouček zatahal kocoura za ocas. Ještě ten den spadl do studny. Tak tak, že ho zachránili. Pantáta se po této příhodě rozhodl dostat „hospodáře“ z domu. Ale ouha. Ať dělal co dělal, zbavit se jej nemohl. Usedl na koně a odvezl jej daleko za vesnici. Kocour se ale proměnil opět v ováda, usadil se koni na ocas a nechal se odvézt zpět. Jindy jej zase Kovář zavázal do otepi slámy a poslal po vodě. Do rána byl ale „hospodář“ zase zpátky.

Jednou procházel Krásným mladý kněz. Cestou se zastavil u Kovářů a požádal o trochu vody. Hospodář mu ji rád podal a při tom mu povyprávěl o trápení s „hospodářem“. Kněz se usmál, natáhl proti kocourovi ruku a řekl pár slov latinsky. Kocour se naježil, zaprskal a spustil lidským hlasem. „Však já na tebe taky vím, že jsi ukrad kus chleba, když jsi byl ještě chudým studentem.“ Ještě jednou zaprskal a byl ten tam. A od těch dob se u Kovářů neukázal.