Na Horácku se rodily vždycky jen brambory nebo kamení. Ale kamení nebylo jen tak ledajaké. Spoustu železné rudy dobývali chudí horáci z úzkých a klikatých štol na povrch zemský.Vysočina, Samotín   

Doly byly nebezpečné, často se půda sesunula a nejeden horník tam přišel o život. A práce to byla těžká a namáhavá, ale peníze na živobytí byly zapotřebí a tak se vždycky našla spousta ochotných silných mužů, kteří se den co den vydávali do podzemí dobývat rudu.

Samotínská štola patřila k těm, kterým se horníci pokud možno vyhýbali. O sesuvy tam nebyla nouze a navíc tam neustále vnikala voda, ve které se nejednou brodili až po kolena. Dělníci reptali a do nebezpečné štoly už jít nechtěli. Ale kadovský šichtmistr rozhodl jinak. Povolal si z města na pomoc dráby, kteří horníky nahnali do štoly a sami pak hlídkovali u východu, aby nikdo neutekl ven. Dělníci naříkali, ale co naplat. Šichtmistr nepovolil. Najednou se zevnitř štoly ozvala hromová rána, půda se sesunula a všichni horníci zahynuli. Jejich ženám a dětem zbyly jen oči pro pláč. Proklínaly zlého šichtmistra, ale život jejich druhům a otcům to už nevrátilo.

Rok na to se stalo další neštěstí. A opět v samotínské štole. Kadovský šichtmistr veškeré dřevo, které mělo být použito na zpevnění stěn a stropu, tajně prodal. Peněz měl, že by si s nimi mohl dláždit dvorek, ale pořád mu to bylo málo. Na jeho lakotu zase dopláceli jenom horníci. Jednou se ale vzbouřili a nechtěli kopat. Když se to šichtmistr dozvěděl, rozzlobil se a běžel do dolu buřiče potrestat. Ti se ale ve spletitých chodbách vyznali lépe než on a tak se jim povedlo uniknout. Šichtmistr najednou zůstal pod zemí docela sám. Vtom se zem otřásla a na nebohého šichtmistra se snesla hromada hlíny a kamení. A ze všech stran se ozývaly hlasy vdov a sirotků, kteří jej v jeho poslední vteřině proklínali za lakotu a zlé srdce.

A povídá se, že v místě neštěstí do roka a do dne vyrostl košatý strom. Strom, který v pravé poledne tiše naříkal a sténal. Lidé se okolo báli chodit, ale sem tam si někdo přece jen dodal odvahy. Takovíto odvážlivci pak často viděli u stromu obrovského černého psa, který neustále hrabal v zemi. Byl to zakletý šichtmistr, který vyhrabával ze země zasypané horníky.

Nakonec se lidé rozhodli strom skácet. Jakmile však dřevaři zasekli sekery do kmene, objevil se obrovský černý pes a vrčel a dorážel na ně tak dlouho, dokud nevzali nohy na ramena. A tak tam strom stál a naříkal několik desítek let. Konečně do něj uhodil blesk a strom shořel. Jenom zčernalý pařez z něj zůstal. Samotínští si mysleli, že už budou mít konečně pokoj, ale černý pes se na tomto místě zjevoval stále.

Lidé se prokletému místu vyhýbali. Až řezník ze Sněžného se rozhodl, že místním od černého přízraku pomůže. Dal si přes rameno cep, na který udělal svěcenou vodou tři křížky a vydal se k pařezu. Černý pes se zjevil okamžitě, jakmile řezník k místu došel. Hned na něj začal štěkat a dorážet, ale mládenec měl pro strach uděláno.  Ohnal se cepem a udeřil psa do hřbetu. Pes strašlivě zavyl a v tu ránu vzplál i pařez jasným plamenem. A vzápětí psí přízrak nadobro zmizel. Od té doby už kdokoliv mohl beze strachu projít okolo bývalé štoly. A kadovský šichtmistr konečně našel klid.