Nedávno jsem stála na přeplněné zastávce autobusu a vyslechla jsem rozhovor dvou starších dam. Ty si velice stěžovaly na dnešní poměry a na to, že to už není, co to bývalo. Že nikdo už nikomu nepomůže, že se lidé k sobě chovají jako zvířata, a že se každý snaží nahrabat si co nejvíc a o ostatní se nestará. A taky, že když už vám někdo pomůže, je to vždycky jen pro to, aby z toho něco měl.

To, že už nic není jako dříve je pravda. Pokrok jde dál. Lidé už nemají tolik času na sebe, žijeme v mnohem uspěchanější době. Ale na druhé straně to přineslo také spoustu dobrého. Vezměme si třeba takovou automatickou pračku, která je už v každé domácnosti naprostou samozřejmostí. Ale není to tak dávno, kdy si ji mohli pořídit jen ti movitější. Ostatní vzali za vděk alespoň starými vířivkami a ždímačkou, ale takové praní trvalo nepoměrně delší dobu a bylo mnohem namáhavější. A nebo taková myčka na nádobí. Ještě před deseti lety byste ji našli pouze v některých vývařovnách, hotelích a restauracích. A co třeba počítače. Bez nich by se dnes spousta lidí neobešla a přitom nemají nijak dlouhou historii. Je pravda, že každé pro má i své proti. Kdyby nešel vývoj tak rychle a mnohdy neuváženě kupředu, nemuseli jsme si dnes dělat starosti s ozónovou dírou, skleníkovým efektem, táním ledovců, ani s úhynem deštných pralesů a vymizením některých druhů zvířat a rostlin.

A co se týká jejich dalšího tématu, tedy nás lidí, nemyslím si, že měli ve všem pravdu. Je mezi námi pár jedinců, kteří jdou takzvaně přes mrtvoly, ale je tu také spousta úžasných lidí ochotných vždy pomoci nebo přiložit ruku k dílu. Podle mého jsou lepší vztahy mezi lidmi na vesnicích než ve městech. Je to dáno hlavně tím, že ve městech panuje mnohem větší anonymita, v dědině, kde si každý vidí téměř do talíře, je docela normální, že když jde jeden opravovat střechu, přijdou sousedi a každý méně či více pomůže. A je to i tím, že pokud se organizuje jakákoliv společenská akce, podílejí se na její přípravě místní, snaží se pro svou vesnici něco dělat, dát dohromady kolektiv a společně pracovat i bavit se. Celé týdny dopředu žije celá vesnice připravovanou akcí a je to vždy velká sláva, když se povede. Tím ale nechci říct, že ve městech nenajdete ochotné a slušné lidi. Možná se v tom množství lidí více ztratí. Zrovna včera jsem uvízla s autem na jednom parkovišti ve Žďáře nad Sázavou. Prošlo kolem asi dvacet lidí, projelo asi patnáct aut, koukali na mne, ale nikdo neprojevil žádný zájem ani snahu mi pomoci. Z nedaleké školy za chvilku vyběhly děti, tři malí kluci a starší holka s klukem. Okamžitě přišli všichni k autu a začali tlačit. Nakonec se k nim přidal ještě pán, který ve svém voze projížděl kolem a pomohl jim i mě. Byla jsem strašně ráda, že jsou ještě lidi (a hlavně děti), kteří jsou ochotni pomoci. Ale bylo mi také líto, že spousta kolemjdoucích a kolemjedoucích se ani nezastavila. Totéž se mi stalo ten den ještě jednou (ale na vesnici), uvízla jsem s autem ve vjezdu do garáže. Traktorem nahrnutý sníh se nedal přejet a já jsem beznadějně zůstala viset za podvozek auta ve vzduchu. Do deseti minut byli kolem mne tři sousedé, kterým se během chvilky podařilo můj vůz vyprostit.

Takže dámy, dobrý člověk opravdu ještě žije, já jsem toho živým důkazem. Během jednoho dne mi pomohla taková spousta lidí a nechtěli za to vůbec nic. Tak jim alespoň touto formou ještě jednou DĚKUJI.