Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

„To je strašné, tolik sněhu." Stěžujeme si. „Jó, to za našich mladejch let ho bývalo ještě víc. Copa taková troška." Říkají pamětníci. Je pravda, že sněhu je oproti minulým rokům opravdu spousta. Ale pamětníci mají zřejmě pravdu. Podle starých fotografií a také novinových článků bylo sněhové pokrývky dříve více a nikomu se to nezdálo divné. I když....

Nedávno se mi dostaly do rukou svázané noviny „Ozvěny z Novoměstska". (Tímto děkuji novoměstskému Horáckému muzeu za laskavé zapůjčení). Podle osvědčené pravdy, že člověku je hned lépe, když se dozví o neštěstí druhých jsem se, jak jinak, hned začetla do Zpráv z kraje (taková Černá kronika našich předků). Některé zprávy týkající se zimy a počasí mne tak zaujaly, že jsem se rozhodla je zde ocitovat:

Dne 6. 3. 1904 ubírala se večer posluhovačka Josefa Šmídová z Nového Města přes náměstí, jež v době zimní často přeměněno v rozsáhlé kluziště, na němž bujará mládež na bruslích nerušeně se projíždí, uklouzla na náledí a zlomila si ruku.

Tak vidíte, začátek března a takové náledí přímo na novoměstském náměstí. Ale to kluziště, kde by se mohla v době zimní mládež na bruslích prohánět, není zase tak špatný nápad. Berme to jako inspiraci. Novému Městu kluziště chybí a stejně se radní chystají náměstí poupravit. I nový projekt prý se vrací ke staré podobě náměstí. Tak se nechme překvapit.

Ačkoli krutá panovnice zima i u nás v horách počíná odkládati pomalu odznaky svojí vlády, vyžádala si přec ještě jednu, snad poslední ze svých obětí. Dne 31. 4. 1904 nalezen byl totiž blíže obce Nové Vsi lidmi z nedaleké obce Dlouhého ráno do města se ubírajícími, nádeník Josef Janíček na silnici zmrzlý a sněhem zavátý.

Poněkud morbidní, ale zajímavé. Můžeme jen doufat, že nás takové mrazy na konci dubna nečekají.

15. ledna 1905. Lidová pranostika „Jaké léto, taková zima" se letos plně osvědčila. Ačkoli zima u nás je domovem, přece jsme po několik již mírnějších roků tak ostrým mrazům a vánicím, jaké na nás letos přikvačily, téměř odvykli. Vše jest jedna sněhová planina, poštovní spojení i na několik dní přerušeno a vydati se v tomto počasí na cestu značí často smrti spěchati vstříc. Zvěř a věrné nám ptactvo nenalézá v polích potravy, tlačí se k příbytkům a nalezne snad tam soucitná srdce, jež i z letošního mála přece jim něco udělí.

Stejné mrazy a vánice postihly Vysočinu i letos. Ale to poštovní spojení naštěstí fungovalo, i když ne vždy tak, jak bychom si přáli. Na cesty jsme se vydávali často a pokud vím, tak nikdo neumrzl. Zvěř i ptactvo na tom byli bídně, ale myslivci a další nadšenci se je pokoušeli statečně udržet při životě. Takže i ta soucitná srdce lze dodnes nalézti.

1. května 1905. Letošní duben byl velice chladný. Patrno to již z toho, že nepodařilo se paprskům slunečním rozpustiti spousty sněhové, takže ve vyšších polohách našeho okresu, nejen v lesích vrstvy na dva metry silné dosud leží, ale i na polích a stráních půlmetrové zbytky závějí nejsou žádnou zvláštností. Ač také po celý měsíc místo obvyklých dešťů poletoval sníh, přec v pondělí velikonoční za silné sněhové vánice i několikráte zahřmělo a blesk uhodil v blízké obci Nové Vsi do statku pana Dvořáka. Mimo rozbití různých předmětů dalšího neštěstí však, bohudík, nezpůsobil, a také přítomné osoby odbyli si to jen úlekem a malými popáleninami.

Jak to tak zatím vypadá, možná i v letošním dubnu budou ještě nějaké ty závěje na polích a stráních. Sluníčko se sice snaží, ale ve vyšších polohách zatím nic moc. Snad nás alespoň ta sněhová vánice na velikonoční pondělí mine.

Takže nezoufejte. Zima sice ještě neskončila, ale sluníčko se opravdu snaží. Taky sem tam zaprší, nepoletuje sníh jako v roce 1905. Takže máme alespoň nějakou naději, že jaro přijde.