O křtu, který jsem nestihla

O křtu, který jsem nestihla

Znáte ty situace, kdy si člověk myslí, že se proti němu spikly mocnosti nebeské i pekelné? Tak něco podobného se mi stalo v sobotu, šestého května, kdy jsem se chtěla zúčastnit křtu knihy „Chudobín - historie zaniklé obce".Akce se měla konat poblíž místa, kde Chudobín stával.

V pátek za mnou dojela na návštěvu sestra s dětmi a protože se tak často nevidíme a chtěli jsme se co nejvíce navzájem užít, tak jsme se domluvili, že sbalíme děti a uděláme si pěkný výlet. Všichni, kdo máte malé caparty jistě víte, že už takové přípravy na delší vyjížďku zaberou spoustu času. Ale protože jsme si přivstali, pořád jsem věřila, že to všechno hravě stihneme.

První problém nastal, když jsem se pokoušela narvat na zadní sedadlo auta tři dětské sedačky. Nedovedu si představit, jak jezdí na výlety lidé se čtyřmi a více dětmi. Nakonec jsem to nějak zvládla, naskládaly jsme se sestrou za příšerného, uši trhajícího řevu, potomky do sedaček, připásaly a konečně jsme se všichni vydali na cestu.

„Je to dobré", konstatovala jsem za Novým Městem, „je půl desáté, to musíme stihnout." Ale když bylo na mých hodinkách půl desáté i v Bystřici, pochopila jsem, že mé nadšení asi nebude mít dlouhého trvání. Samozřejmě čas již pokročil, bylo za deset minut deset hodin a akce už měla pomalu vypuknout. Aby toho nebylo dost, rozhodl se můj tříletý synovec, že musí nutně čůrat, že už to opravdu, ale opravdu nevydrží. Tak mi nezbývalo, než zastavit a počkat, až se mu to povede.

Netrvalo to dlouho a jeli jsme dál. Byli jsme kousek od Víru, když nám pro změnu moje dcera oznámila, že jestli ihned nezastavíme, že bude blinkat v autě. Sluníčko svítilo a sedět v takto znečištěném vozidle se nám nechtělo. Tak jsme museli zastavit znovu. Druhá zastávka byla o něco delší, protože si malá musela prohlédnout kytičky, co tam rostly a do auta už se jí samozřejmě nechtělo. Nakonec jsem zvítězila, holčičku jsem připásala do sedačky a za nešťastného pláče posledního z trojice dětí, čtyřměsíčního Vašíčka, jsme dojeli do Víru. Jak poznamenal jeden můj známý, když jsem mu to potom vyprávěla, Herodes je dodnes nedoceněná historická postava. Občas s ním souhlasím.

Ve Víru nastal další problém. Protože nepocházím z Vysočiny a u Vírské přehrady jsem byla pouze jednou před pár lety, nevěděla jsem, kudy se k ní jede. Ukazatel nikde žádný, tak nám nezbývalo, než se obrátit na kolemjdoucí. Ptali jsme se asi tří lidí, kteří se tvářili jako místní, kudy máme jet. Každý nás poslal na úplně jinou stranu, takže jsme jezdili křížem krážem po Víru a hledali hráz. Volala jsem i Jardovi Sadílkovi, o němž jsem věděla, že se akce účastní. Ptal se mne, kde jsem, že křest už začal a dost nevěřícně poslouchal, že hledáme cestu k Vírské přehradě.

Nakonec nám pomohly děti, které procházely kolem, ty nás konečně poslaly správným směrem. Dojeli jsme pod hráz na parkoviště, které hlídal velmi příjemný pán, který hýřil úsměvy a rozdával dobré rady.

Nechala jsem sestru se třemi vzpouzejícími se dětmi za zády a honem jsem mazala nahoru na hráz a odtud po asfaltce na místo konání akce. Nevěděla jsem, jak je to daleko, znala jsem pouze směr, kterým mám jít. Během rychlé chůze jsem volala znovu Jardovi Sadílkovi, jak to pokračuje. On mi podával informace za hlasitého syčení všech přítomných, protože kvůli mně rušil. Ušla jsem už dost velký kus, ale pořád jsem nikoho nikde neviděla. Znovu jsem volala Jardovi, ale jakmile to zvedl, můj mobil definitivně vypověděl službu.

Vrátila jsem se tedy kus zpět, až jsem našla sestru s dětmi. Ta mi půjčila svůj telefon, a když jsem se konečně Jardovi Sadílkovi dovolala, oznámil mi, že akce už skončila a že se všichni právě rozchází. Tak jsme se s dětmi posadily na lavičku, pokochaly jsme se nádhernou krajinou podél vodní nádrže a pomalu se vydaly na cestu zpět, domů.

Pokud vám můžu radit, zajeďte se k Víru podívat. I když zrovna nestihnete nějakou akci, můžete se projít půvabnou krajinou a užít si zdejšího klidu a míru.

A o fotky ze křtu také nepřijdete. Jejich autorem je Jarda Sadílek, který mne na této akci zastoupil a fotil a fotil. Pana Lukavského, který četl úryvek z knihy, pana senátora Novotného, hejtmana kraje Vysočina, Miloše Vystrčila, děti, které se svými pedagogy zajistily kulturní program a všechny ostatní, které Jarda soustavně rušil telefonováním se mnou.

Takže díky němu jsem vlastně stihla skoro všechno. Jen nevím, jestli se ještě bude se mnou někdy domlouvat na nějaké společné akci. Ale snad mi mou nedochvilnost odpustí. Bylo to poprvé, ale nevím, jestli naposled.